Projev k výročí „staroměstské“ popravy

Stanoviska a projevy

 

Vážení přítomní,

měl jsem tu velkou čest mluvit na pietní připomínce staroměstské popravy už mnohokrát.
Proto mě prosím omluvte, že se dnes budu trochu méně věnovat památce popravených
mučedníků a trochu více obecnějším souvislostem.

Scházíme se tady každý rok, abychom uctili především 27 historických individualit, 27
jednotlivých osudů včetně jejich tragického a krvavého konce, ale také to, co ztělesňovaly a
co si do nich dnes projektujeme:

– svobodu vyznání, tedy v dnešním pojetí vlastně svobodu slova a projevu
– toleranci, tedy schopnost různých názorových proudů žít pospolu v jednom celku
– českou reformaci jako unikátní dějinný fenomén, který se nakonec historicky vyvinul do
jednoho z hlavních stavebních kamenů při formování naší národní identity, naší novodobé
státní ideje a naší moderní samostatné státnosti.

Činíme tak ale poprvé ve stínu nedaleké stavby, resp. imitace stavby, která symbolizuje
pravý opak toho všeho: nesvobodu vyznání, triumf netolerance, porážku reformace.
Upřímně řečeno, nikdy jsem si nemyslel, že se zde, na Staroměstském náměstí něčeho
podobného dočkám. Že jde o kontroverzní počin, dokazuje i incident z dnešního rána. Není
to však izolovaný jev, ale součást širšího trendu, který by nás měl znepokojovat.

Před 130 lety, přesně 31.května 1890, byl zde, na Staroměstské radnici založen Spolek pro
zbudování pomníku Mistra Jana Husa. Byla to tehdy bezprostřední reakce na výpad poslance
Schwarzenberga na Českém zemském sněmu, kde označil husity za bandu lupičů a žhářů.
Nevím jak vy, ale já podobná slova slýchám v posledních letech stále častěji. Je to jakási
dobová móda, kterou jsem si sám pro sebe nazval „přepólování historie“.

Nikdo nepopírá, že bývalý předlistopadový režim využíval a zneužíval různé dějinné etapy ve
prospěch vlastní propagandy. Dnes jsme ale svědky zcela opačného jevu: ve snaze napravit
toto minulé překrucování dějin se vytvářejí nové mýty a neváhám říci nové lži, jen o 180
stupňů obrácené. Tam, kde byla černá, se dá bílá, tam kde bylo plus, se dá mínus a nový
dějepis je hotov.

O negaci husitského hnutí jsem se právě zmínil. Stejně tak doba pobělohorská – najednou to
není symbol temna, devastace země ve válečném konfliktu, bezprecedentní konfiskace
majetku domácích elit a jejich masového exodu, ale prý naopak symbol nastupující stability,
prosperity a budoucího národního rozkvětu. A o habsburském impériu slyšíme, že to byl
vlastně ideální model nadnárodního soužití, který stačilo jen trochu reformovat a nemuseli
jsme je bourat.

Z tohoto podhoubí se pak rodí i potřeba obnovovat již jednou padlé modly minulosti.
Myslím ale, že se s touto sebemrskačskou reinterpetací vlastních dějin nelze smířit. Myslím,
že k ní už nelze mlčet. Myslím, že je třeba se proti ní aktivně postavit. Nenásilně, ale
nekompromisně. A věřím, že to cítíte stejně silně jako já. Bavme se proto spolu intenzivně o
tom, jak.

Jsme tím povinováni mimo jiné právě památce těch, kvůli nimž jsme se tady dnes sešli:
památce 27 osobností odlišných původů i zázemí, rozdílných motivů i různého osobnostního
vkladu do tehdejších událostí, ale nepochybné a vlastním životem stvrzené zmužilosti a
statečnosti tváří v tvář krutosti tehdejší autoritářské moci. Této památce dnes opět vzdejme
čest.