To, co se skutečně děje kolem EU a Británie, málokdo řekne nahlas

Parlamentní listy, Z médií

ROZHOVOR „Když někdo jede v nejrychlejším pruhu, často nabourá. Když chce někdo za každou cenu sedět u společného stolu, může se mu stát, že se na onom stole jednou ocitne v podobě jednoho z chodů. A když se někomu nelíbí periferie, je dobré si uvědomit, že na periferii leckdy bývá klidněji a bezpečněji než v centru,“ říká k dění v Evropské unii europoslanec Jan Zahradil (ODS). Zároveň upozornil, že k odchodu Velké Británie sice Unie nastražila pasti, ale Británie zároveň musí jasně navrhnout alternativní řešení.

V minulém rozhovoru jste řekl, že evropské země hovoří jinými jazyky. Jak se na svůj výrok díváte nyní v souvislosti s vyjednáváním o brexitu?

K vyjednávání o brexitu bych mohl poznamenat asi toto: Je tady výrok slovenského premiéra Pellegriniho, kupodivu tedy premiéra jedné z nových členských zemí a přesto má logiku, protože Slovensko jako jediné z Visegrádské čtyřky má euro a hlásí se jakoby do tvrdého jádra Evropské unie, nebo chce hrát roli premianta mezi Visegrádskou čtyřkou. Tedy Pellegrini řekl, že Velká Británie musí odchodem trpět, aby to další země demotivovalo k případnému odchodu, aby neměly motivaci.

Přestože to řekl Pellegrini ze Slovenska, jde vlastně o leitmotiv, který se vinul vyjednáváním. Koneckonců vyjednávání vedl Francouz, jeho první zástupkyní byla Němka a celé to z Evropského parlamentu dozoroval Belgičan. Tedy všechno země takzvaného tvrdého jádra a myslím, že oni nastražili několik nášlapných pastí, na které britská vláda neomylně vstoupila. Ty se zaklaply a nejvážnější je pojistka, která se týká hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou, a zdá se, že Británie úplně neví, jak z toho ven.

Právě jste řekl, že ONI nastavili pasti. Tím ONI myslíte Evropskou unii… 

Myslím tím Evropskou unii. Myslím tím vyjednávače Evropské unie.

Slýchám často, že chování Evropské unie kolem odchodu Británie je úmyslné, aby si jakýkoliv další stát odchod rozmyslel. Je tomu tak?

Myslím, že v pozadí je tato úvaha. Nikdo to samozřejmě neřekne nahlas, s výjimkou bezelstného slovenského premiéra, který to řekl na plnou pusu. Jinak jsem to od nikoho neslyšel. Na druhou stranu, vlády členských zemí jsou pod tlakem ekonomiky a byznysové sféry, která si přeje, aby odchod proběhl hladce a aby obchodní toky s Velkou Británií nebyly narušené. Není tomu úplně tak, že by evropanská ideologie vítězila nad ekonomikou, ale určitě ekonomika nevítězí stoprocentně nad ideologií.Jaké by podle vás bylo ideální řešení? Měla by Evropská unie povolit uzdu, za kterou Británií drží, a dovolit jí přeci jenom příjemnější odchod? 

Abych Evropskou unii trochu hájil a neříkal jen, že chtějí Británii odchod znepříjemňovat. Problém je, že Velká Británie nikdy neřekla jasně, jaké alternativní řešení by navrhovala ve věci zmíněné hranice. Oni pouze tvrdí, že tohle je pro ně nepřijatelné, odhlasovali si v Dolní sněmovně, že chtějí alternativní řešení, ale sami ani nenaznačili, jaké by mělo být. Míč je na straně britské vlády, protože ona napřed musí říci, co se jí nelíbí, a místo toho říci, co by chtěli. Tím ten míč přehraje na stranu Evropské unie a ta se může buď zatvrdit a odmítnout vyjednávání, anebo se nad tím zamyslí. Ale dokud to Británie neudělá, sama sebe drží v řešení, které jí nevyhovuje.

Jak očekáváte, že se věci v Evropské unii změní s nadcházejícími volbami v květnu do Evropského parlamentu? Mluví se o tom, že posílí protiunijní strany a ty, které podporují hájení vlastních zájmů členských států. Jak velká změna nás čeká? 

Především bych neřekl, že to budou protiunijní strany, ale určitě posílí strany, které mají jiný názor na podobu evropské integrace, než dosavadní hlavní proud reprezentovaný evropskými lidovci a evropskými socialisty především. To znamená proud reprezentovaný jmény jako jsou Juncker, Macron, Merkelová a podobně. Určitě proti tomu proudu vznikne silná opozice a na tom, jak bude silná, bude záležet, zda se jí podaří směřování Evropské unie korigovat, nebo jestli pojede dále v zajetých kolejích. Já si myslím, že politická krajina Evropského parlamentu se výrazně změní a jsou zde velké šance, že se výhybka přehodí trochu jiným směrem.

Také Francie a Německo chystají smlouvu o společném partnerství, která výrazně pozmění podobu společné Evropy. Oba státy mají vystupovat jako jeden celek v obranné a zahraniční politice a budou koordinovat své postoje v rámci Evropské unie i Severoatlantické aliance. Je třeba pracovat na dalším sjednocení Evropy? 

V ODS jsme vždy byli stoupenci vícerychlostní Evropy. Na jednu stranu vnímám, že Francie a Německo teď chtějí využít mocenského vakua, které vznikne odchodem Velké Británie, pracují na tom a výsledkem je i tato bilaterální smlouva. Na druhou stranu, pokud si Německo s Francií chtějí sjednotit daně, armádní systém, jestli chtějí vystupovat společně v zahraniční politice, my jim to samozřejmě nemůžeme a nechceme zakázat, ale naopak bychom to měli využít ve svůj vlastní prospěch a říci jasně: Pokud to chcete udělat mezi sebou, tak to udělejte, ale nenuťte ostatní, aby vás následovali. Nevytvářejte dojem, že dříve či později skončíme v tvrdém jádru a že je to nevyhnutelné.

To je věc, kterou spousta politiků naprosto mylně razí, a různí lidé typu Kalouska a podobně, že musíme jet v nejrychlejším pruhu a sedět u společného stolu a nesmíme skončit někde na periferii. Na to jsem v nadsázce použil tři bonmoty. Jeden je, že když někdo jede v nejrychlejším pruhu, často nabourá. Druhá, že když chce někdo za každou cenu sedět u společného stolu, může se mu stát, že se na onom stole jednou ocitne v podobě jednoho z chodů. A třetí je, že když se někomu nelíbí nebo má výhrady k bydlení na periferii, je dobré si uvědomit, že na periferii leckdy bývá klidněji a bezpečněji než v centru.

Takže bych se vůbec nebál pomalejšího pruhu, vůbec bych se nebál takzvané periferie a vůbec bych se nebál toho, že někdy nebudeme sedět u společného stolu. To je to, co my si představujeme pod pojmem vícerychlostní Evropa. Jestli paradoxně tato francouzsko-německá smlouva vznik vícerychlostní Evropy urychlí nebo odstartuje, měli bychom toho využít.

Jak velkou sílu podle vás má Visegrádská čtyřka? A měla by nadále držet pohromadě, aby východní státy prosazovaly své hodnoty? 

Z Visegrádské čtyřky se už přeci jen stal politický pojem. Začalo to velmi sjednoceným odporem proti umělému pokusu o redistribuci migrantů, což byly kvóty, ale pokračuje to dál. Zaznamenal jsem, že premiéři zemí Visegrádské čtyřky budou společně zasedat v Izraeli v druhé polovině února. Chtějí tím dát najevo, že na rozdíl od celé řady jiných evropských zemí, kde je vztah k Izraeli velice vlažný a někde dokonce vysloveně negativní, tak střední Evropa a Visegrádská čtyřka má k Izraeli velice kladný vztah a hodlá ty vztahy rozvíjet.

Jak je vidět, pokud jde o nějaké, nejenom vnitropolitické kroky uvnitř Evropské unie, ale i zahraničněpolitické kroky, tak Visegrádská čtyřka se umí konsolidovat. A připadá mi to dobře třeba právě vzhledem k tomu, že zde vzniklo francouzsko-německé spojenectví. Jestli se Francie s Německem hodlají více propojovat, nevidím důvod, proč by se Visegrádská čtyřka neměla také propojovat a spolupracovat.