Eurokritické strany posílí

Právo, Z médií

Jiří Pehe vykreslil ve svém článku Evropské patálie ODS (Právo 10. 1.) evropskou budoucnost ODS chmurně. To není nijak překvapivé, vzhledem k jeho letité nechuti k této straně. Překvapivé ale je, jak špatně se tento profesionální politolog orientuje v aktuálním evropském dění. Stačí si projít hlavní bruselské servery. Dnes i ti největší „eurooptimisté“ přiznávají, že největšími poraženými květnových eurovoleb budou dvě formace tzv. hlavního proudu – evropští lidovci (EPP, u nás zastoupena KDU-ČSL, TOP 09 a STAN) a evropští socialisté (PES, u nás zastoupena ČSSD).

Tyto dvě nadnárodní strany, které se od sebe téměř neliší, ovládaly evropskou politiku přinejmenším posledním čtvrtstoletí. V Evropském parlamentu vždy vytvořily velkou koalici, která si nejen rozdělila všechny důležité europarlamentní funkce, ale také rozhodla o tom, kdo bude předsedou Evropské komise, jaké bude mít komise složení, jaký program.
S tím je téměř jistě konec, což Jiří Pehe vůbec nezaregistroval. Evropští lidovci ztratí podle odhadů asi čtvrtinu křesel a evropští socialisté dokonce až třetinu.

Naopak se čeká výrazný nárůst stran kritických vůči současnému kurzu evropské integrace, ať už umírněných nebo radikálních. Podle některých analýz získá vůbec největší počet europoslanců italská Liga vicepremiéra Salviniho, teprve druhá bude německá CDU a na třetím místě polská PiS J. Kaczyňského. Proto bylo od ODS velmi prozíravé, že již před deseti lety založila novou eurorealistickou frakci ECR, dnes třetí nejpočetnější v europarlamentu. V důsledku brexitu sice přijdeme o 18 britských konzervativců, ale tento počet se dá lehce nahradit přílivem nových europoslanců ze současných členských stran ECR. Všechny z nich, podobně jako ODS, totiž vykazují v domácích průzkumech vzestupný trend a přivedou proto do příštího EP víc svých zástupců.

Náš reformní, antifederalistický program se stává přitažlivým pro další eurokritické strany, které přemýšlejí, do jaké politické rodiny po eurovolbách vstoupí. Naši třetí pozici mezi europarlamentními frakcemi proto můžeme i po brexitu nejen udržet, ale stát se i důležitým hráčem při sestavování budoucí europarlamentní většiny.

Že tento vývoj budí paniku u vyznavačů dnes již překonaných představ o federálním eurostátu a stále hlubší integraci, je pochopitelné. Měli by se však s touto novou realitou umět vyrovnat a ne dělat ze svých přání otce myšlenek, jak to předvedl Jiří Pehe.