Na správném konci provazu

MfDnes, Z médií

Maďarsko, Rakousko, Itálie. Proti Angele Merkelové se v Unii zvedá vlna, která by chtěla zpřísnit migrační politiku. Česko by nemělo stát opodál, ale podpořit „koalici ochotných“. 

V době, kdy píši tento text, není ještě známo, jak skončil spor mezi německou kancléřkou Angelou Merkelovou a jejím ministrem vnitra Horstem Seehoferem o možnost vracení migrantů od německých hranic. Jisté však je, že problém migrace opět výrazně cloumá evropskou politikou – a to přesto, že proud migrantů do Evropy se ve srovnání s minulými léty přece jen ztenčil.

Podepsalo se na tom několik faktorů. Jednak se blíží polovina roku, kdy předsednickou roli v Evropské radě převezme Rakousko. Tamější mladý kancléř Sebastian Kurz dal najevo, že z boje s migrací hodlá udělat hlavní motiv rakouského předsednictví. Není se mu co divit – právě na tomto tématu se výrazně vyprofiloval a vyhrál s ním volby.

Razantní přístup 

Když už jsme u voleb, ty italské zase vyhrály dvě výrazně eurokritické strany, kterým se po měsících složitých peripetií podařilo nakonec složit vládní kabinet. A ten zbořil ohledně migrační vlny hned několik tabu. Tím, že odmítl povolit vstup jedné z lodí s nákladem uprchlíků, vyslal zcela opačný signál, než před několika lety svými nepromyšlenými výroky kancléřka Merkelová. Tento vzkaz zní jasně a silně: nalodit se někde u libyjských břehů už neznamená automatickou vstupenku na druhý břeh Středozemního moře.

Ani zajištění takové plavby nevládní organizací s úctyhodným jménem už nepomůže. Ostatně podobné nevládní organizace už jsou dávno součástí problému, nikoliv součástí jeho řešení.

Také se opět na italském příkladě ukázalo, že to jsou národní vlády, jejich ministerstva a jejich bezpečnostní složky, které jsou schopny přijít s nějakým reálným opatřením. Podobně se zachoval loni maďarský premiér Viktor Orbán, když de facto uzavřel hranice před přílivem uprchlíků balkánskou cestou.

Tehdy mu evropská levice spílala stejně, jako teď spílá italskému ministru vnitra Matteu Salvinimu. Dnes už Orbána nikdo veřejně nekritizuje a i mnozí tehdejší kritici neoficiálně uznávají, že jeho razantní postup přispěl k oslabení migrační vlny přes Balkán. Předpokládám, že se Salvinim to časem dopadne stejně.

Evropská unie zatím dál sní své sny o Frontexu a celoevropské pohraniční stráži. Dokonce v příštím sedmiletém rozpočtu EU vyčlenila na ochranu vnějších hranic trojnásobek dosavadní částky, celých 35 miliard eur. Jak ale budou tyto peníze použity?

Malá domů 

Obávám se, že zejména v Evropském parlamentu a Evropské komisi se mnozí architekti „stále užší Unie“ budou chovat podle známého hesla: Nikdy nepromeškej dobrou krizi. Tedy že nepůjde o hledání skutečně efektivního řešení, ale o snahu přihrát pod záminkou migrační krize nové pravomoci (a nové peníze) nějakému celoevropskému orgánu a posunout kompetence zase o kousek výše od národních států na úroveň EU. Chovali se tak v minulosti, když vypukla finanční krize i bankovní krize, jiný vzorec chování ani neznají.

My v Česku bychom měli opět zpozornět. Politický boj o budoucnost evropské migrační politiky se začal odehrávat v našem nejbližším sousedství. Kancléřka Merkelová sice už uznala, že prohlasování kvót na migranty bylo chybou, jedním dechem však hovoří o nutnosti „evropského“ řešení a o potřebě celoevropského azylového řízení.

V tom se může skrývat kámen úrazu. Zrychlení a zpřísnění azylových procedur po celé EU je zcela jistě i v našem zájmu. Lze však předpokládat, že nějaký mechanismus přerozdělování a přesouvání migrantů není zdaleka u ledu, jakkoliv to nemusí být přímo kvóty. Ostatně, i když nám razantní přístup nové italské vlády může být sympatický, nezapomeňme, že Itálie je přetížena a potřebuje se alespoň části migrantů zbavit.
Proto jak její minulá, tak současná vláda byly vždy zastánkyněmi přerozdělovacích mechanismů. A ve hře také stále ještě zůstává střet o takzvaný Dublin IV, jehož europarlamentní verze obsahuje požadavky pro nás zcela nepřijatelné.

Česko nesmí mlčet 

Česká zahraniční politika by se proto měla rychle vybudit k činorodosti. Neměli bychom být jen pasivním pozorovatelem, ale proměnit se v jednoho z aktérů. Jestliže se dnes stále častěji hovoří o „koalici ochotných“, představované osou Seehofer–Salvini–Kurz–Orbán, máme se snažit být její součástí. Je smutně komické, že všichni ti, kdo nám stále doporučují „být u toho“, dnes mlčí, když opravdu o něco jde. Asi trpně čekají, s čím zase přijde paní kancléřka, ač ta dnes zjevně už tahá za kratší konec provazu.

Měli bychom tedy pro začátek zaktivizovat společný postoj visegrádské čtyřky a koordinovat jej s Rakouskem, začít jednat s Itálií a klidně také s bavorskou vládou. To jde ovšem obtížně ve chvíli, kdy tři čtvrtě roku po volbách nemáme ještě vládu s důvěrou, nevíme, kdo bude ministrem zahraničí, a domácí politika se utápí v pozičních hrách. Hrozí tak, že promeškáme důležité momenty a iniciativu převezme někdo jiný. To bychom neměli dopustit.