Brussels Summit: Budoucnost Evropy

Stanoviska a projevy, Video

Projev Jana Zahradila předsedy Aliance konzervativců a reformistů v Evropě na Brussels Summit: Budoucnost Evropy.

Evropa stojí na křižovatce.

Jak často tuto větu slýcháte? Já jsem tady v Evropském parlamentu od roku 2004 a slyšel jsem tento slogan nesčetněkrát. Zdá se, že v Evropě jsme skoro pořád na nějaké křižovatce. Otázka zní: Kam dál? Jaký má být cíl? Podle mých zkušeností slyšíme vždy jen jedinou odpověď: Jste-li na křižovatce, jděte směrem „víc Evropy, víc Evropy, víc Evropy.“ Neustále je to stejné.

První nedorozumění tkví v samotném sloganu. „Více Evropy“ znamená samozřejmě „více EU“, přestože tyto pojmy zdaleka neznamenají totéž. Evropa znamená celou civilizaci, kdežto EU je pouhý organizační rámec, sada pravidel, nástroj, nic více a nic méně. Ani první, a rozhodně ani poslední v evropské historii.

Nu dobrá. Máme tu tedy lidi, strany a politiky, kteří kážou „více EU“ při každé příležitosti. A protože podle zákonů newtonovské fyziky vzbudí každá akce reakci, čím více se tlačí na „více EU“, tím více odporu vzniká. Jeden extrém způsobuje druhý: “žádnou EU”,

Věřím samozřejmě, že nikdo v této místnosti nechce „žádnou EU.“ Myslím, že nikdo z nás nechce EU rozmontovat, zničit nebo rozbořit. Chceme, aby se jí dařilo, aby prosperovala a aby plnila očekávání. Znamená to ale, že nevyhnutelně potřebujeme „více EU“? V žádném případě. Nepotřebujeme žádný z těchto extrémů, ani „žádnou EU“, ani „více EU“. To, co potřebujeme, je zdravý rozum, a ten se nachází někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy. Namísto extrémů musíme znovu obnovit rovnováhu. Potřebujeme nalézt nové evropské paradigma.

Svět okolo nás se mění. Vždyť kdo by si to ještě před pár lety pomyslel? Že dojde k Brexitu? Že se sociálně demokratické strany napříč kontinentem začnou hroutit? Že devětatřicetiletý bývalý ministr socialistické vlády založí novou stranu a ovládne parlamentní i prezidentské volby ve Francii? Že se AfD v Německu stane oficiální opozicí? Že Hnutí 5 hvězd získá nejvíce hlasů a že se Liga Severu stane hlavní stranou pravého středu v Itálii?

A jaká byla odpověď tradičního politického establishmentu na tyto změny?

Dvacet tisíc bezplatných jízdenek Eurorail pro mládež, aby se podpořila její evropská identita?

Opravdu? Dělají si legraci?

Ne, teď vážně. Dnes tu totiž chceme mluvit vážně. Na evropské integraci je toho spousta dobrého. Také spousta ne tak dobrého. Také spousta špatného. Pravděpodobně ta nejhorší věc je označování jakékoli kritiky jako kacířství. Neměli bychom se ale bát kritizovat. Vidím minimálně tři oblasti, kde EU potřebuje zásadním způsobem změnit přístup.

1. Ekonomika

2. Bezpečnost

3. Instituce

Budoucnost Evropy podle Jana Zahradila

Můj projev ze summitu Alliance of Conservatives and Reformists in Europe o budoucnosti Evropy.

Zveřejnil(a) Jan Zahradil dne 4. duben 2018

1. Ekonomika

Pokud jde o Euro: Neexistuje jediný důvod, aby bylo Euro na vnitřním trhu jedinou měnou. Kromě ovšem politických důvodů. Eurozóna je udržována naživu masivními dluhovými transfery, a to všechno jen proto, aby byl zachráněn politický projekt, do kterého již bylo nainvestováno mnoho politického kapitálu. Věřím, že tato měna by měla fungovat na bázi dobrovolnosti. Evropská unie by měla být oficiálně unií více měn. Členské státy stojící vně eurozóny musí pochopit, že je v zájmu zdraví jejich vlastní měny, aby se eurozóně dostalo lepší správy a podstatných institucionálních změn. Členové eurozóny musí naopak ujistit státy stojící mimo, že nehodlají vytvořit nějaký diskriminační hlasovací blok. Je nezbytné, aby unijní instituce pracovaly nestranně a spravedlivě pro členy i nečleny eurozóny.

Pokud jde o vnitřní trh: Je to největší úspěch evropské integrace a samotné jádro Evropské unie. A k tomu, aby vnitřní trh fungoval, potřebuje nějakou sadu pravidel. Bylo by ale chybou se domnívat, že zákonitosti vnitřního trhu vyžadují úplnou harmonizaci skoro všeho. To nesmíme nikdy připustit. Vezměme například sociální zabezpečení, důchodový systém nebo zdravotnictví. Zde by harmonizace vyžadovala, aby se jednotlivé státy vzdaly veškerých historických, sociálních a kulturních rozdílů. Funkční vnitřní trh nepotřebuje stejné mzdy, pracovní dobu nebo pracovaní podmínky. HDP na hlavu nebo kupní síla se v rámci EU silně liší a bude tomu tak ještě po desetiletí. Žádná opatření shora nemohou přemostit rozdíly mezi státy se 150 procenty unijního průměru HDP a těmi, které vykazují pouhých 40 procent. To samé platí pro daně. Boj proti daňovým únikům a daňovým rájům se nesmí stát záminkou pro skryté pokusy harmonizovat nebo sjednocovat daně. Daňová konkurence je životně důležitá, je motorem ekonomického růstu a členské státy si musí nad daňovými systémy uchovat kontrolu.

Pokud jde o unijní rozpočet: EU nepotřebuje rozpočet větší, ale lépe strukturovaný. EU nepotřebuje ani vlastní zdroje nebo nějaké eurodaně. Jsou to jen a pouze státy, kdo podnikům a občanům mohou vyměřovat daně. EU není státem. Unijní rozpočet potřebuje novou strukturu. Zemědělské dotace stále představují největší jednotlivou položku rozpočtu. Je třeba si uvědomit, že změnit tento způsob podpory zabere nějaký čas. V první etapě se ale můžeme zaměřit na pobídky, které státy v podstatě nutí urvat si ze společné pokladny co největší díl. Je tu například návrh, aby zemědělské dotace nadále regulovala EU, ale náklady by se přesunuly na nižší úroveň. Faktury za vyplacenou podporu by zůstaly na národní úrovni, takže by vlády rychle přešla chuť volat po stále větších transferech.

Hodně se toho namluví o ochraně vnějších hranic. Pokud to myslíme vážně, musíme to také zohlednit v příštím rozpočtovém výhledu a vyčlenit na bezpečnost odpovídající finanční prostředky. 

2. Bezpečnost

Siločáry vlivu a bezpečnostní architektury se nám mění doslova před očima. Islamistický terorismus, asertivní politika Ruska a turbulentní mezinárodní situace znovu oživily diskuse o evropských bezpečnostních strukturách. Na pozadí obav o strategickou soběstačnost Evropy se rýsuje názorový střet mezi státy, které podporují posilování transatlantické bezpečnostní spolupráce v rámci NATO, a mezi těmi, kdo věří, že Evropa by v otázce zahraniční a bezpečnostní politiky měla jednat zcela autonomně, jako protiváha USA.

Jsem přesvědčen, že vojenské aspekty obrany a bezpečnosti bychom měli řešit výhradně v rámci NATO. EU může fungovat jako doplněk a ve spolupráci s NATO se podílet například na boji s terorismem. Nesmíme ale nikdy dopustit, aby se EU stala vyzyvatelem, konkurentem nebo byť jen alternativou NATO.

Pokud jde o migraci: Největší migrační vlna od konce druhé světové války odhalila rozpory mezi členskými státy a způsobila, že k rozdělení eurozóny na sever a jih přibyla ještě propast mezi východem a západem. Staré členské státy požadují, aby i nováčci spolu s nimi nesli část odpovědnosti za minulé neúspěšné politiky, pod hrozbou revize evropských fondů. Na tom je jasně vidět, jak iluzorní je identita a solidarita odvozovaná od zájmů neexistujícího evropského lidu. Migrační krize ukázala nedostatky v současném uspořádání azylové a migrační politiky a neefektivitu nástrojů na evropské úrovni. Státy, které v oblasti ochrany vnějších hranic dostály svým závazkům, se namísto celoevropských nástrojů rozhodly využít prostředky na národní úrovni.

Funkční azylová a migrační politika vyžaduje, aby si jednotlivé členské státy ponechaly pravomoc určovat pravidla azylové procedury a požadavky kladené na žadatele, protože jde o záležitosti, které přímo ovlivňují bezpečnost a sociální soudržnost.

EU náleží v oblasti azylové politiky spíše role koordinátora. To se týká i redistribuce migrantů, tedy tzv. kvót. Způsob, jakým jsou kvóty stanoveny, je nejen nefunkční, ale představuje dokonce bezpečnostní riziko. Prioritou funkčního schengenského systému je volny pohyb občanů členských států, zatímco pravidla udělování víz a azylu musí zůstat v kompetenci států. To nevylučuje spolupráci na ochraně vnějších hranic, policejní nebo zpravodajskou spolupráci atd.

Pokud jde o terorismus: Ulice a náměstí ve Španělsku, ve Francii, v Belgii, v Německu a v dalších zemích se v nedávné době staly cílem fanatiků, jejichž hlavní motivací byla nábožensky motivovaná nenávist k celé západní civilizaci. Nalijme si čistého vína: Příliš dlouho jsme v Evropě tolerovali vznik paralelních společností, nebrali jsme v potaz radikalizaci některých migrantských komunit a diaspor a otevřené odmítání našich společných hodnot. Věříme ve svobodu vyznání, ta ale nestojí nad vládou práva, ústavním pořádkem a občanskými svobodami. V naší společnosti věříme v rovnost všech občanů bez ohledu na jejich rasu, vyznání, třídu, pohlaví nebo kulturu. Ale s rovností před zákonem souvisí i stejné povinnosti ke společnosti jako celku. Myšlenky a názory nemají práva, práva mají pouze jednotlivci. A každý, kdo přichází do Evropy, musí naše zákony a naše pravidla respektovat, bez výjimky. 

3. Instituce

Brexit je plným ztělesněním demokratické a institucionální krize EU. Poprvé v dějinách evropské integrace se jeden stát rozhodl unii opustit. Rozhodnutí britských občanů jasně ukázalo, že dogma „stále těsnější unie – ever closer union“ už všem členských státům nepřipadá výhodné, a není tedy ani udržitelné.

Často cestuji, a mohu vám říci, že kdykoli dostávám v Asii, v Africe nebo v Americe otázky spojené s Brexitem, je zjevné, že image Evropské unie utrpěla, ať si o tom v Bruselu myslí cokoli. Protože když váš klub opouští jeden z jeho nejsilnějších a nejúspěšnějších členů, začínají se vnější pozorovatelé nutně ptát, co je s tímto klubem špatně.

Příliš mnoho úředníků unijních institucí a příliš mnoho politiků ze starých mainstreamových stran ale nainvestovalo kapitál právě do konceptu „stále těsnější unie.“ Týká se to i pana Macrona, údajně velkého reformátora. Když se na jeho představy podíváte zblízka, uvidíte, že se stále pohybuje jen ve vyjetých kolejích.

Před mnoha lety, během Konventu o budoucnosti Evropy v Laekenu v roce 2001, se představitelé států a vlád shodli, že nahromadění pravomocí na evropské úrovni začíná být těžkopádné a neefektivní. Slíbili změny, které by umožnily, že se některé pravomoci budou moci přesunout i opačným směrem, než jen z národních států do Bruselu. Tento závazek nebyl nikdy během následujících 16 let naplněn. Musíme zajistit, že Brusel tento slib skutečně splní, že dojde ke skutečným změnám.

Pravidla a nařízení musí méně obtěžovat a zatěžovat, řada pravomocí se musí vrátit zpět na národní úroveň, a tam kde je to možné, na úroveň regionální, komunální nebo individuální. Právě proto musíme důkladně revidovat pravomoci unijních institucí: Abychom určili, které pravomoci se mohou vrátit členským státům.

Během posledních dekád se stále více prohlubovala propast mezi unijními institucemi a evropskými národy. Mnoho voličů cítí, že EU se po mnoho let vyvíjí špatným směrem. Moc centra zasahovat do každodenního života stále roste a občané se ptají, zda mají jejich zvolení zástupci v nekonečné řadě nařízení a regulací ještě vůbec nějaké slovo. Mnozí začali vnímat rozhodování v EU jako něco, co koná nikoliv jejich jménem, ale doslova proti nim.

Je čas to říci naplno: Neexistuje nic jako jednotný evropský demos, evropský lid. A proto není ani potřeba dále posilovat roli a pravomoci unijních institucí, komise a parlamentu. Mají jich dostatek.

Demokratickou legitimitu systému posílíme tehdy, pokud silnější postavení získají národní parlamenty. Jen tak můžeme obnovit demokratickou zodpovědnost.

Silnější role národních parlamentů a úměrně k tomu oslabené postavení parlamentu evropského zároveň posílí respekt k vůli voličů v Evropské radě.

Prvním malým krůčkem může být posílení významu procedury udělení „žluté karty“ a zavedení mechanismu „červené karty“, kterou by národní parlamenty mohly rozhodnutí Bruselu nejen nezávazně rozporovat, ale přímo zastavit.

 

Ještě něco vám řeknu. Prvních šestadvacet let mého života jsem vyrůstal v komunistickém Československu. Stále si dobře pamatuji onu všeobjímající atmosféru pokrytectví, kde na jedné straně stála skutečnost, a na straně druhé zcela odlišný způsob, jakým byla tato skutečnost oficiálně popisována. Když jde o Evropskou unii, cítím se často podobně.

Aby nedošlo k omylu: Netvrdím, že Evropskou unii je možné přirovnávat k Sovětskému svazu. Taková srovnání jsou směšná.

Ani netvrdím, že EU omezuje svobodu občanů nebo občany utlačuje tak, jako komunistická diktatura. To určitě ne.

Co chci říci, je to, že je tu jistá podobnost mezi našimi pocity tenkrát a nyní, alespoň pokud jde o střední a východní Evropu.

Pocit, že je tu nesoulad mezi společenskou ideologií, jak ji představuje politická elita, a každodenní zkušeností voličů. 

Pocit, že zájmy byrokracie a zájmy těch, kteří platí daně a dodržují pravidla, se přestaly shodovat.

Pocit, že novináři popisují realitu jinak, než jak ji v běžném životě vnímají občané.

To musí přestat.

Mnoho starobylých civilizací se zhroutilo ve chvíli, kdy jejich vnitřní složitost přesáhla hranice udržitelnosti, kdy byla jejich kreativní energie špatně nasměrována a příliš mnoho zdrojů bylo spotřebováno čistě na provoz systému. Nenechme se znovu chytit do stejné pasti.

Nechceme Evropu, která je ochromena nefunkční Evropskou unií, a nechceme nefunkční EU, která je paralyzována snahou stát se něčím, čím nemůže nikdy být. Chceme pružnou, užitečnou a akční EU, která by odpovídala potřebám Evropy 21. století. Věřím, že tato konference k tomu přispěje.