Trump otevírá okna příležitosti

Pravý břeh

Šedesátá i devadesátá léta jsou pryč. Trumpova reálpolitika mění pravidla hry a je na nás, jestli toho dokážene využít. Začněme tím, že budeme střízlivě uvažovat o vlastních zájmech.

Po projevu prezidenta Donalda Trumpa před Kongresem máme zase o něco jasněji v jeho politické linii, především pokud jde o mezinárodní obchodní politiku. Je to důležité, protože zatím jsme byli zahlceni především mediální pěnou dní a vypjatými emocemi. Na jedné straně vidíme Trumpovu adoraci od těch, kteří se rozhodli bojovat s establishmentem a mainstreamovým diskursem. Na druhé straně zas stojí hysterie a opovržení. Už je ale načase dát emoce stranou. Jediný správný přístup je chladná a objektivní analýza toho, co se děje a co bude pravděpodobně následovat, protože je pravda, že svět se s příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu skutečně změnil, politicky i v symbolické rovině.

Konec dlouhých šedesátých let

Dvě volební období Baracka Obamy jako by udělala symbolickou tečku za étosem šedesátých let. Osobně mám tu dobu rád, přinesla mnoho dobrého, odstranila celou řadu společenských tabu. Dala ale v USA a v západní Evropě vzniknout hypertrofovaným ideologickým konceptům, které se s generací osmašedesátníků přenesly až do let devadesátých, kdy se z někdejších hippies stávaly společenské a politické elity – poté co završily svůj dlouhý pochod institucemi. Mám na mysli politickou korektnost, genderovou obsesi, kolektivní práva, viktimizaci celých společenských skupin nebo environmentalismus.

Víc než vnitřní záležitosti je z našeho hlediska pochopitelně důležitější americká zahraniční politika. Té clintonovsko-obamovský idealismus ve střetu s tvrdou realitou přinesl řadu zdrcujících neúspěchů. My si sice zejména na Clintona nemůžeme příliš stěžovat, vždyť právě za něj jsme byli přijati do NATO (přes nesouhlas izolacionistického křídla republikánů), ale to už je dvacet let. Svět je za tu dobu někde jinde a devadesátková nostalgie po Clintonových (ale i Václavu Havlovi nebo Madeleine Albrightové) pro dnešní dobu nepřináší žádné recepty. Za jistých okolností to může být milý politický folklór, jindy ovšem – ve střetu s reálpolitikou – docela nebezpečná naivita. A Obama byl přímým pokračovatelem této linie.

S Donaldem Trumpem se naopak na scénu vrací „obyčejný člověk“ a „America first“, tedy koncepty, které i Evropa v poslední dekádě vytlačovala mimo veřejný prostor. A to přesto, že pod pečlivě pěstovaným povrchem evropskosti a korektnosti sledoval každý z hráčů evropské politiky především svůj vlastní zájem, a to tak tvrdě, jak jen to bylo za daných okolností možné. Nově zvolený americký prezident dal ovšem jasně najevo, že bude především prezidentem Spojených států. Tento obrat by i nás měl vést k tomu, že začneme střízlivě uvažovat o našich vlastních zájmech.

Dojde k novému mezinárodnímu dělení sfér vlivu? Pokud ano, jak se k tomu postavíme – budeme v první řadě realisticky hájit vlastní zájmy, nebo idealisticky bránit někoho jiného?

Udržet NATO a obchodovat

V první řadě potřebujeme, aby spojenectví mezi evropskými státy a USA pokračovalo a bylo silnější než za minulého prezidenta, kterého Evropa nezajímala a radši vyklidil prostor. Ten se nyní snaží vyplnit například Putinova administrativa. Bylo by naivní se domnívat, že organizace typu Evropské unie garantují nebo mohou garantovat naši bezpečnost. Touto zárukou je pouze NATO, a proto musíme novou americkou administrativu přesvědčit, že tato organizace je pro nás pro všechny stále životně důležitá. Nejlepším argumentem by pochopitelně bylo, kdybychom začali plnit naše členské závazky.

Očekával bych také – a doufám, že k tomu v dohledné době dojde – že zástupci Evropské komise, která zodpovídá za sjednávání obchodních smluv se třetími zeměmi, budou následovat britskou premiérku a vydají se do Washingtonu přesvědčit Donalda Trumpa o tom, že usnadnění transatlantického obchodu má pro obě strany nejen ekonomický přínos, ale je i vyjádřením příslušnosti k jednomu civilizačnímu okruhu. To hned automaticky neznamená návrat ke smlouvě TTIP, jakákoliv forma obchodní války by však byla – vzhledem k vysokému propojení evropského a amerického trhu – zhoubná pro obě strany.

Trump dal nicméně najevo, že při stanovování obchodních pravidel si nebude brát rukavice, že je ochoten odstoupit i od již dohodnutých textů (jak se stalo u TPP, tedy transpacifického partnerství) a že je v případě nutnosti připraven se pustit do křížku i se Světovou obchodní organizací. Tady se však pro nás, resp. pro jednotnou obchodní politiku EU, skrývá i určitá šance. Pokud Trump nebude spěchat s uzavíráním nových obchodních dohod, bude otevírat existující smlouvy a zavádět opatření na ochranu domácí výroby, vytvoří se ve světě „okno příležitosti“, které může vyplnit svou aktivitou právě Evropa. EU dosud za USA výrazně zaostávala v uzavírání dohod o volném obchodu, zejména pokud jde o Asii. To se teď může změnit. Že by to bylo pro ČR jako exportně orientovanou zemi výhodné, o tom není pochyb.

Hledání nepřítele, nebo využití šance

To, co je naopak zapotřebí jasně odmítnout, jsou ideologicky motivované výlevy různých představitelů EU na adresu amerického prezidenta a jeho administrativy. Jestliže Donald Tusk, předseda Evropské rady, označí Trumpa za riziko pro Evropu, srovnatelné s Ruskem nebo Čínou, pak je to nejen nediplomatické, ale přímo skandální. Jestliže ruku v ruce žádají evropští lidovci, socialisté i liberálové o odmítnutí akreditace budoucího velvyslance USA při EU, je to nejen dětinské, ale pro vzájemné euroatlantické vztahy doslova nebezpečné. Pokud si evropští lídři nevědí po Brexitu rady sami se sebou a s reformou EU, nevyřeší to hledáním vnějšího nepřítele.

Je jasné, co je tak dráždí. Trump je snad první poválečný americký prezident, který pochopil, že integrovaná Evropa nemusí být jen spojencem USA, ale také jeho konkurentem a vyzyvatelem. Pochopil, že více integrace může znamenat take více skrytého i otevřeného antiamerikanismu. Jeho hodnocení role Německa uvnitř EU a jím prosazené jednotné měny je téměř totožné s tím, co říkáme my. Proto se od něj nedočkáme volání po „jednotné a silné“ EU jako od Obamy, ale spíše bilaterálního přístupu. To může být opět pro zemi, jakou je ČR, výhodné. Sledujme proto pozorně analýzy nové administrativy ohledně EU, mohou být pro nás v mnohém inspirativní.

Vítězství Donalda Trumpa znamená každopádně více pragmatismu a více reálpolitiky, což v sobě z našeho hlediska skrývá rizika i potenciální výhody. Dojde k novému mezinárodnímu dělení sfér vlivu? Pokud ano, jak se k tomu postavíme – budeme v první řadě realisticky hájit vlastní zájmy, nebo idealisticky bránit někoho jiného? Nevíme. Záleží zkrátka do značné míry na nás, kolik z nové situace dokážeme vytěžit. A jistá šance na zanechání „české stopy“ tu je, nejen kvůli Trumpovu rodinnému zázemí. Zatím se prezidentu Zemanovi podařilo zúročit jeho riskantní předvolební sázku na Trumpa, kterého otevřeně podpořil snad jako jediný evropský ústavní lídr. Výsledkem je připravovaná oficiální návštěva v Bílém domě, což se Zemanovi povedlo (první od roku 1998). Pokud by se Zemanovi dokonce povedlo přes Prahu komunikačně propojit Washington s Pekingem nebo Moskvou (nebo oběma), pak by to bylo pro naši zemi nezpochybnitelné plus. Věřím, že i jako Zemanova opozice bychom to, na rozdíl od jiných, dokázali ocenit. Nadcházející měsíce ukáží.