Česko se nesmí stát satelitem Německa

Hospodářské noviny, Z médií

Ředitel ÚMV Petr Kratochvíl napsal článek „K Visegrádu zády, k Berlínu čelem“. Propaguje v něm co nejtěsnější semknutí Česka s Německem a odklon od Visegrádu. S tímto pohledem na českou pozici uvnitř EU je třeba zahájit nekompromisní polemiku. V krátké době se z něj totiž vyvine zásadní střet o budoucnost Česka. Střet o to, zda ČR má být jen jakýmsi středoevropským satelitem Německa či zda má ještě mít šanci a prostor pro autonomní politiku.

Po Brexitu se začne utužovat „tvrdé jádro“ EU v čele s Německem. Znamená to další fiskální unifikaci a výhledově i sjednocení daňové, sociální a nakonec azylové politiky. V ČR již dlouho existuje teorie – či spíše intelektuální móda – podle níž je vstup ČR do „tvrdého jádra“ nutný za každou cenu. Její zastánci sedí skoro ve všech politických stranách, od Kalouska až po Sobotku. Mimo obecných frází o ekonomické prosperitě či politickém vlivu sice nikdy neuměli vysvětlit, proč do „tvrdého jádra“ vlastně chtějí, ale vždycky to nakonec zaplácli floskulí typu „je třeba sedět u společného stolu“. Když se zjistilo, že u toho společného stolu se může ČR objevit také v podobě jednoho z chodů (viz hlasování o kvótách), rétorika se změnila a přitvrdila: buď „tvrdé jádro“, nebo nás spolkne Putin. Případně se můžeme strašit Orbánem nebo Kazcynským. Přesně to dělá i Kratochvíl.

Pokud jde o německou nelibost k Maďarsku a Polsku, její kořeny jsou jasné. Německo se potýká s přílivem migrantů, ženoucích se do německého sociálního systému a chce je „odložit“ na východ, kde bylo tradičně vždy místa dost. Proti tomu – a tedy proti Německu – se ale poprvé v novodobé historii postavilo především Maďarsko a Polsko (když ČR se víceméně vezla). Tím se ale celá V4 odhalila coby nepoddajný soused, což pro Německo znamená, že je třeba celý tento spolek preventivně neutralizovat. Ve Strakovce tomu pan Prouza, Špidla a další jdou naproti svým plánem na ČR jako „most“ mezi Berlínem a zbytkem neposlušného Visegrádu. Pan Kratochvíl jde ještě dál, rovnou celý Visegrád zrušil coby nějaký reakcionářský spolek a nejen to. Ruší rovnou už i „tvrdé jádro“ EU tím, že anticipuje vítězství Marine Le Penová ve francouzských prezidentských volbách. A vyvozuje z toho, že se musíme držet Německa za každou cenu.

To je ovšem závažná věc. Nehodlám zatím spekulovat, kam by Francii vedla prezidentka Le Penová. Zcela jistě by to znamenalo změnu stávajícího evropského paradigmatu, a to směrem, který by v některých aspektech mohl být pro ČR i výhodný, nicméně to je na jinou úvahu. Návrhy pana Kratochvíla na co nejtěsnější propojení ČR s Německem je však třeba odmítnout. Naše již dnes příliš jednostranná ekonomická a obchodní závislost na Německu by se dál prohlubovala, až by zmutovala v závislost politickou. Stali bychom se nakonec de facto další spolkovou zemí, jakýmsi zakonzervovaným chudším východním Německem a zamrzli bychom v pozici věčného subdodavatele německého vývozu do světa. Ale především – a to je dnes už naprosto jasné – bychom sloužili jako odkladiště přebytku migrantů. Pro ČR je daleko vhodnější nějaká variace „dánského“ modelu: sice v EU, ale mimo eurozónu a mimo společnou azylovou a migrační politiku. Stejně tak si musíme otevírat nové trhy a obchodní možnosti mimo EU, především v Asii, abychom snížili naši zranitelnost v případě recese v Německu a následně v celé EU. A konečně – je zcela v našem zájmu pěstovat nadále dobré vztahy v rámci V4 zejména tam, kde nás pojí společné zájmy. Není jich málo.