V Bruselu zazvonil budíček

Týden, Z médií

Velká Británie opustí EU. Neopustí sice ani Evropu, ani evropskou civilizaci, ani evropské dějiny, v nichž mnohokrát hrála nezastupitelnou roli, ale její politický vliv na kontinentě se zmenší. brexit jsem si proto nepřál. Ne kvůli Britům, ty chápu. Kvůli nám. Pro menší středoevropskou zemi to představuje různá rizika. Především neúměrný růst postavení Německa, kterého je již beztak ve střední Evropě až příliš. Východní sousedy tradičně považuje za své politické vlastnictví a může – a podle mě i bude – jim ještě více vnucovat svou imigrační či energetickou politiku nebo jednotnou měnu.

Další riziko je skryto v povýšené aroganci bruselských politických kruhů reprezentovaných lidmi jako Juncker nebo Schulz. Britský odchod (nepochybuji, že ho tiše uvítali) mohou využít – a podle mě i využijí – k dalšímu pokusu o utažení šroubů pod heslem „Ještě více Evropy“. Udělali to tak již dříve pod záminkou krize eurozóny i krize migrační, tak proč si to nezopakovat? Na druhou stranu se v brexitu skrývá i šance. Šance na změnu. Ne všichni bruselští politici se jmenují Juncker nebo Schulz, ne všichni se tak chovají. Pozorně sledují obrovskou facku, kterou právě hlasováním o brexitu tito pánové a jim podobní dostali. Neméně pozorně to sledují i politici v národních metropolích, vládách, parlamentech i jejich voliči. Britská nespokojenost s podobou a fungováním EU, jakkoli v mnoha ohledech specifická, je totiž jen špičkou ledovce. Různé a rostoucí podoby této nespokojenosti můžeme sledovat i v jiných zemích včetně zakládajících členů Evropských společenství. A nedá se to dávno svádět jen na nějaké „extrémní“ síly, o což se politický i mediální establishment EU snaží ze všech sil, ale stále méně úspěšně. Britský precedent tak bude mít především nesporný psychologický efekt. Najednou je vidět, že „to“ jde a že evropský pohyb nemusí být pouze jednosměrný. Najednou je cítit, že překročení limitní hodnoty rozčarování z evropského projektu se může přelít do praktických politických důsledků. Najednou se leckdo na kontinentě může začít ptát – Když nebyla tahle EU dost dobrá pro Británii, je vůbec dost dobrá pro někoho? Pro nás?

Myslím, že 23. června 2016 ta stará „ever closer union“ zemřela. V Bruselu si toho mnozí ještě nevšimli a ani nevšimnou, dále budou tančit kolem nebožky oslavné tance. Je úkolem voličů, aby je k tomuto poznání přivedli. Je úkolem těch rozumnějších politiků v evropských i domácích institucích, aby tomuto poznání šli naproti. Jinak bude napětí jen narůstat a natlakovaný hrnec jednou praskne. Chaotický rozpad EU si, předpokládám, nepřeje nikdo. Může to být dlouhá cesta, setrvačnost i rezistence institucí je značná, v hlavách soudobého politického mainstreamu je pevně implantována ideologie „europeismu“. Ale pořád je to proveditelné. Těžko u toho ovšem mohou asistovat lidé jako Juncker nebo Schulz.

Kdyby česká vláda byla co k čemu, zareagovala by na brexit aktivně. Uvědomila by si, že nás čeká několik let jednání s Británií o nové právní úpravě vztahů se „zbytkem“ EU. Že se tady vytváří prostor jak pro změnu pravidel fungování EU, tak pro vylepšení české pozice uvnitř EU. Měla by přijít s návrhy na uvolnění svěrací kazajky evropských regulací, revizi evropského rozpočtu, repatriaci některých pravomocí EU zpátky. Neměla by se bát si říct o trvalé výjimky pro ČR – třeba pokud jde o vstup do eurozóny nebo azylovou a migrační politiku.

Mám však důvodné obavy, že tato vláda neudělá nic. Poplave pohodlně s hlavním proudem a „tvrdým jádrem“ EU, pan státní tajemník Prouza si bude dále volat pro instrukce na kancléřství, pan Sobotka si dále bude chtít hrát na hodného hocha mezi dareby z Polska, Slovenska a Maďarska.

Pokud to ale nebudeme my, bude to nejspíše někdo jiný. Možná, že motorem nutných změn budou vlády skandinávských zemí. Nicméně tak jako dosud se pokračovat nedá, nesmí, nemůže. Zatím ještě pořád chci být alespoň mírný optimista, i po brexitu. V Bruselu v pátek zazvonil budíček. Nebo to byl signál „Hoří“?