Je Zeman nebezpečný? Sám sobě

Z médií

Když se minulého léta před volbami z prostředka Vltavy vztyčil gigantický prostředníček, mířící k Hradu, vypadalo to na první pohled jako zuřivá provokace, ale bylo to vlastně konformní gesto.

 
Ponechme teď stranou, že autorem díla byl multimediální umělec s mimořádným smyslem pro vlastní marketing (pročež nepochybně žádný takový prostředníček nikdy nevytrčí směrem ke kupci svého klikujícího double-deckeru, o němž bude ještě řeč v posledním odstavci). 
 
Onen prostředníček totiž zapadl přesně do atmosféry relativně pohodlného a bezbolestného odporu „pražské kavárny“ vůči stávajícímu prezidentovi. Miloš Zeman je od chvíle, kdy si dovolil porazit Karla Schwarzenberga, jakýmsi substitučním terčem všech intelektuálů, do kterého se dá bez problémů střílet ze všech stran a skoro pokaždé trefit. Není samozřejmě třeba ho litovat, může si za to sám. Jak svými nejrůznějšími excesy („viróza“), tak podezřelými vazbami (lidé z SPOZ) nebo ohýbáním ústavy po samou mez možného (situace okolo jmenování vlády odcházející i přicházející). Nicméně v souvislosti s jeho ročním působením na Hradě je na místě se vážně ptát, zda Miloš Zeman opravdu představuje nějaké latentní riziko pro demokratické poměry této země, jak je často líčen, nebo zda je to všechno tak trochu (nebo dokonce hodně) přestřelená hra. 
 
Podle mého názoru nejsou Zemanovy politické karty v ruce zdaleka tak silné, jak to někdy vypadá a jak to on sám někdy více, někdy méně úspěšně předstírá. Ukázalo se to jak při volebním propadu prezidentské strany, tak při zpackaném pokusu o puč uvnitř ČSSD, jakož i při jeho totálním ústupu, pokud jde o složení nové vlády. Zatím je však možno konstatovat, že Miloš Zeman je pro některé novináře, a zejména pak pro některé politiky vlastně nenahraditelný. Především jedna politická strana si vlastní programovou nedostatečnost nahradila celoročním permanentním pokusem o jakési třetí kolo prezidentských voleb. Prozatímním vrcholem těchto performancí byl alternativní „prezidentský“ tříkrálový projev poraženého kandidáta, který ovšem jen ukázal, jak je celá tahle strategie „třetího kola“ už mimo.
 
Potenciální riziko
 
Nepochybně existuje situace, za níž by bylo právem možno nad postavením Miloše Zemana v našem ústavním pořádku zpozornět. Říjnové volby vytvořily v naší zemi doposud bezprecedentní situaci. Vyrobily prvního opravdového domácího oligarchu – člověka, v němž se koncentruje ekonomická, politická a mediální moc v míře, jaká zde od listopadu ’89 ještě nikdy nebyla. Zároveň Zeman nemá žádné vlastní stranické zázemí a ani o jeho vztazích se Sobotkovou ČSSD si nelze dělat iluze. Pokud by se rozhodl, že je v jeho zájmu, aby za této situace s Andrejem Babišem uzavřel mocenské spojenectví, pak by se všechny červené kontrolky demokratického systému měly rozblikat s velkou frekvencí. Zatím si o tom jen štěbetají pomyslní vrabci na střechách, ale i to už bohatě stačí.