JAN ZAHRADIL: Vystoupit z EU – ano či ne?

Z médií

Před více než deseti lety, ještě před naším vstupem do EU, jsem v „Manifestu českého eurorealismu“ nastínil a také zdůvodnil možnost, že by ČR vůbec nevstoupila do EU, ale stala se místo toho členem EFTA (tehdejší předseda ODS Václav Klaus tenkrát tak radikální nebyl). Sesypal se na mne za to celý tehdejší politický i mediální establishment s tím, že podrývám českou vyjednávací pozici, že je to „anti-evropské“ atd. (dobové citáty jsou opravdu půvabné). Mám za to, že mne to opravňuje ke konstatování, že dnes není naše „nečlenství“ v EU zrovna na pořadu dne, aniž bych mohl být obviňován z konjunkturalismu. Zároveň považuji za nutné se teze Václava Klause o možném vystoupení z EU zastat – resp. zastat se možnosti o ní vést svobodnou debatu, netabuizovat ji, nevylučovat ji z evropského diskursu. Škoda jen, že samotné toto téma je již na samém začátku pro diskusi devalvováno Klausovým, pro mne nepochopitelným, spojenectvím s tragikomickým uskupením Jany Bobošíkové nebo jeho obhajobou od neméně tragikomické figurky mediálního prostoru, Petra Hájka. Ale zpět k věci.

Evropská unie je v hluboké systémové a institucionální krizi, o tom není pochyb. Začínají si to uvědomovat občané členských zemí, ale i některé vlády. Snad jediné instituce, kterým to nedochází (a asi nikdy nedojde) jsou Evropská komise a Evropský parlament. To je logické, jsou existenčně závislé na prohlubování integrace směrem ke kvazi-státnímu celku. Federalisté všech politických barev i odstínů (od křest´anských demokratů přes socialisty a liberály až po zelené) proto navrhují další utužení integračního rámce jako všelék na neduhy, způsobené právě integrací. Jak už bylo mnohokrát trefně řečeno, připomíná to snahu o hašení požáru dalším přiléváním benzínu. Nejenom že začne hořet ještě víc, ale na konci zpravidla přijde exploze.

Je řešením za této situace z EU vystoupit, ted´ či v blízké budoucnosti ? Podle mě není. Nehodlám se ted´zabývat technicko-legislativními detaily takového kroku, i když si troufnu říci, že by to bylo o mnoho řádů složitější, než dělení Československa. Nehodlám ani spekulovat o tom, zda lze v dohledné době vůbec pro tento krok vygenerovat většinovou podporu veřejnosti (připustíme-li, že byl-li náš vstup podmíněn referendem, tak by mělo být i naše vystoupení). Uvedu jeden jediný argument, týkající se obchodu : předpokládám, že i stoupenci našeho vystoupení z EU chtějí, aby ČR zůstala členem EEA (evropského ekonomického prostoru), stejně jako země EFTA (Norsko či Švýcarsko). To ovšem předpokládá, že drtivá většina eurounijní legislativy (která se týká právě tak či onak vnitřního trhu) zůstane v ČR zachována i po našem vystoupení, které tak na tyto naše závazky nebude mít žádný dopad. Kdo si myslí, že se z této legislativní sítě můžeme tak snadno vyvléci, mýlí se. Jakákoliv taková snaha může být „honorována“ příslušnými obchodními sankcemi, což by v situaci, kdy přes 80 % procent našeho exportu směřuje do EU, představovalo značné riziko. Naše členství v EFTA, po případném vystoupení z EU, také není automatickou samozřejmostí. A ponechávám stranou celé politické zákulisí EU, v němž by nepochybně nevládla ani ta nejmenší snaha vyjít nám jakkoliv vstříc při sjednávání nového obchodně-smluvního rámce vztahů s EU – už jen proto, aby nás nikdo další nenásledoval.

Obávám se proto, že když už jsme do EU jednou vstoupili, nezbývá nám, než se napřed pokusit jít pomalou, bolestivou a málo atraktivní cestou reformy EU zevnitř. Základní pilíře této reformy by měly být zhruba následující :

– zásadní revize celého systému komunitárního práva, odbourání zbytečné legislativy (což lze učinit pouze z úrovně EU, nikoliv národních států)

– zpružnění smluvního systému EU směrem k tzv. vícerychlostní EU (tedy možnost opustit, či nepodílet se na některé komunitární politice EU, podle vlastní národní preference)

– trvat na daňové autonomii členských zemí

– nepřipustit navyšování evropského rozpočtu či zavádění jeho vlastních zdrojů

Je možno pokračovat v popisování dalších detailů, ale už tyto první čtyři zásady by znamenaly psychologický průlom do celého dosavadního evropského paradigmatu. Je to vůbec reálné? Jistou naději skýtá plán britského premiéra Camerona, který by se po roce 2015 chtěl pokusit o dojednání nového, pružného smluvního vztahu Velké Británie a EU a pak jej předložit voličům v referendu. Nemá se ovšem jednat pouze o jakýsi „extrabuřt“ pro Británii, ale pro obecně platná pravidla, které bude pak moci využít v případě svého zájmu každá členská země.Proto bychom tento záměr měli podporovat.

Pokud má být taková snaha úspěšná, je ovšem třeba pro ni vytvořit patřičné mezinárodní politické zázemí, platformu, která bude tento směr politicky prosazovat a obhajovat. ODS může být docela hrdá na to, že se od roku 2009 na tomto projektu jako jeho spoluzakladatel, společně s britskou Konzervativní stranou podílí (skupina ECR v EP – www.ecrg.eu, aliance AECR). Vzhledem k nárůstu eurokritických nálad v mnoha zemích EU se dá očekávat posílení tohoto proudu na evropské politické scéně, po eurovolbách 2014 i později.

Je také namístě říci, že kurs Nečasovy vlády vůči EU byl správný – nestrčili jsme hlavu do každého chomoutu, připraveného v Bruselu, odmítli jsme bankovní i fiskální unii. Úkolem ODS pro nejbližší budoucnost je nepřipustit vstup ČR do eurozóny (proto tento krok podmiňujeme referendem) a vyhnout se tak dalším ekonomickým i politickým závazkům, s tím spojeným.

Závěrem : teprve až budou všechny možnosti reformy EU vyčerpány, teprve až se ukáže, že je reforma neschůdná či neprůchodná – teprve pak je načase se začít seriózně bavit o našem vystoupení z EU, ne dříve. Jinak zapřaháme vůz před koně. A pokud někdo již předem  prohlašuje reformu EU za neproveditelnou, je to možná dobré pro novinové titulky, ale není to v tuto chvíli ani reálná, ani realistická politika.