Alternativa existuje. A vnitřně konzistentní

Z médií

Středeční
projev britského premiéra Davida Camerona o Evropské unii byl z těch, kterým se
říká „breakthrough“ neboli průlomové. Nikoliv proto, že oznámil referendum o
možném setrvání či odchodu Británie z EU (ostatně až po příštích parlamentních
volbách v roce 2015). Ale proto, že vytyčil celkem jasnou a srozumitelnou vizi
budoucnosti Evropské unie, která je alternativou k převládajícímu
federalistickému proudu na kontinentě. Bylo to poprvé, kdy se takto koncepčně, programově
a ideově vymezil šéf exekutivy některého z velkých členských států EU.

Cameron se zřetelné přihlásil k tzv.
flexibilnímu modelu evropské integrace (můžeme jej nazvat třeba také
„vícerychlostní“). Odmítl neblahé psychologizující dělení EU na „jádro“ a
„periferii“, tak oblíbené v českých mediálních analýzách.

Na praktických
příkladech ukázal, že Evropa více rychlostí je už dávno realitou. A postavil se
za právo každé země definovat si svůj vlastní integrační rámec – tedy úroveň,
do které chce sdílet tu či onu pravomoc s ostatními. Zpochybnil doposud
nedotknutelné eurounijní zaříkávadlo „stále užší unie“, které slouží jako
pomocná berlička pokaždé, když se EU octne v potížích.

Ovšem nejodvážnější myšlenkou je
Cameronův explicitní vyslovený požadavek na možnost navrácení některých
unijních pravomocí zpět na národní úroveň. Za to se na něj spojení
eurofederalisté všech zemí už vrhli jako na kacíře. Doposud totiž platilo a
platí, že integrace je jen jednosměrná cesta bez možnosti návratu.

Vedle obsahových věcí je důležitým
aspektem celého Cameronova projevu také jeho symbolika. Ten projev se stává součástí
veřejného diskursu, hozenou rukavicí Angele Merkelové, Barrosovi, van Rompuyovi
a dalším. Mohou jej číst lidé v Bruselu, stejně jako v Berlíně. Zatím hlavní
protiargument federalistů zněl, že vůči současnému kursu evropské integrace
neexistuje alternativa. Teď tu najednou alternativa je, a vnitřně konzistentní.
Tohle už nejde smést ze stolu pouhým máváním rukou nad nějakými euroskeptiky.
Naopak, za nějaký čas mohou být federalisté nepříjemně překvapeni veřejnou
odezvou ve svých vlastních zemích. Významné také je, že při popisu tohoto
nového evropského paradigmatu Cameron nemluvil nikdy jenom o Británii, ale i o
„ostatních“. Bylo tedy zřejmé, že má na mysli obecná smluvní řešení, přístupná
i dalším státům EU, budou-li si to přát.

Evropští federalisté teď nestojí před
jednoduchou volbou. Buď přijmou Cameronův požadavek na nové smluvní uspořádání
EU-Británie a začnou o něm jednat, což pro ně bude trpké sousto. Nebo se nesmiřitelně
zakopou na svých pozicích a budou riskovat negativní výsledek britského
referenda, jímž ovšem také mohou vytvořit jimi samými nechtěný precedens do
budoucna (jen se podívejme, co vše byla EU schopna podniknout, aby Řecko
nemuselo opustit eurozónu).

U nás doma bylo zatím jedinou intelektuálně
„povolenou“ evropskou politikou toto: hlavně nevyčnívat, raději se líně převalovat
v hlavním proudu. Jakmile se od toho vláda odchýlila, hned byla ze všech stran
cupována na kusy, o Václavu Klausovi ani nemluvě. A když už jsme u prezidenta –
oba zbylí kandidáti se teď sice proti sobě všemožně vymezují, pokud ovšem jde o
klíčové téma budoucího uspořádání EU, nic kloudného z nich zatím nevypadlo, kromě
několika stokrát omletých klišé. Uvidíme, zda a co s tím udělá Cameronova
evropská doktrína.