Jan Zahradil: Česko na evropské periferii je mýtus

Z médií

Jako odpověď na stávající evropskou krizi obhajují J. Čáslavka a F. Nejedlý ve svém článku další integraci (jinými slovy totéž u nás hlásá např. K. Schwarzenberg). Nic nového, evropští federalisté se rozhodli, že tato krize nepřijde vniveč, že poslouží k dalšímu velkému integračnímu skoku. Proto také vyostřují situaci strašením evropské veřejnosti, že bez tohoto skoku se EU rozpadne. 

Mýtus o nutnosti dokončit integraci vytvořením celoevropského kvazistátu má dlouhé a hluboké kořeny. Tato de facto jediná oficiální evropská doktrína je vydávána za objektivní historickou nezbytnost, jíž je proto nutno se podřídit, nikoliv vzpouzet. Pánové Čáslavka s Novotným mají pravdu v tom, že zakladatelé evropské integrace měli vždy jako konečný, byť skrytý cíl na mysli evropskou federaci. Na těchto představách také vyrostli politici jako Kohl, Mitterrand a Delors, kteří ji svými praktickými kroky uváděli v život. To ovšem nezaručuje žádný patent na historickou pravdu. Dnes se právě na příkladě Řecka a dalších zemí ukazuje, že Evropa je ekonomicky i sociálně daleko heterogennější, než federalisté předpokládali a předpokládají. Tato heterogenita se neodstraní nasazením jednotné institucionální a právní svěrací kazajky na všechny země bez rozdílu, naopak. Nikoliv nedostatek evropské integrace, ale právě její nadbytek je prapříčinou dnešních problémů EU. A stávající evropští političtí lídři – jejichž názory Čáslavka s Novotným opakují jako ve škole – ordinují jako lék tytéž postupy, které zavedly EU tam, kde je.  

Mylná východiska vedou k mylným závěrům. Tak také autoři tvrdí, že „vícerychlostní Evropa nikdy nebyla v zájmu Česka“ a že naším zájmem vždy byla jednorychlostní integrace, aniž by se obtěžovali s nějakou argumentací. Jde o další populární mýtus. Ve skutečnosti je dvourychlostní či vícerychlostní Evropa jednou z reálných možností, jak ven ze současného bludného kruhu. Neměli bychom se jí apriorně bát, měli bychom ji naopak aktivně studovat a pracovat s ní. Řeči o našem ústupu na jakousi periferii nebo vedlejší kolej jsou jen letitým verbálním strašákem. Za určitých podmínek pro nás může být naopak výhodné,  dočasně nebo i trvale, stát mimo některé integrační tendence, ať už ekonomické (fiskální, daňové) nebo politické (jednotná zahraniční politika). 

Trend stále se prohlubující integrace je z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Bude muset přijít nová evropská politická generace, která kriticky zhodnotí přes 50 let stará federalistická dogmata, pojmenuje problémy, které právě federalizace Evropy způsobila a navrhne jiná řešení, než jen pokračování v současném kursu. A tady by opravdu Česko nemělo stát mimo. Právě proto by si nemělo stoupat do řady za paní Merkelovou, pana van Rompuye nebo pana Barrosa, protože ti do zmíněné generace již patřit nebudou.

Jako odpověď na stávající evropskou krizi obhajují J. Čáslavka a F. Nejedlý ve svém článku další integraci (jinými slovy totéž u nás hlásá např. K. Schwarzenberg). Nic nového, evropští federalisté se rozhodli, že tato krize nepřijde vniveč, že poslouží k dalšímu velkému integračnímu skoku. Proto také vyostřují situaci strašením evropské veřejnosti, že bez tohoto skoku se EU rozpadne. 

Mýtus o nutnosti dokončit integraci vytvořením celoevropského kvazistátu má dlouhé a hluboké kořeny. Tato de facto jediná oficiální evropská doktrína je vydávána za objektivní historickou nezbytnost, jíž je proto nutno se podřídit, nikoliv vzpouzet. Pánové Čáslavka s Novotným mají pravdu v tom, že zakladatelé evropské integrace měli vždy jako konečný, byť skrytý cíl na mysli evropskou federaci. Na těchto představách také vyrostli politici jako Kohl, Mitterrand a Delors, kteří ji svými praktickými kroky uváděli v život. To ovšem nezaručuje žádný patent na historickou pravdu. Dnes se právě na příkladě Řecka a dalších zemí ukazuje, že Evropa je ekonomicky i sociálně daleko heterogennější, než federalisté předpokládali a předpokládají. Tato heterogenita se neodstraní nasazením jednotné institucionální a právní svěrací kazajky na všechny země bez rozdílu, naopak. Nikoliv nedostatek evropské integrace, ale právě její nadbytek je prapříčinou dnešních problémů EU. A stávající evropští političtí lídři – jejichž názory Čáslavka s Novotným opakují jako ve škole – ordinují jako lék tytéž postupy, které zavedly EU tam, kde je. 

Mylná východiska vedou k mylným závěrům. Tak také autoři tvrdí, že „vícerychlostní Evropa nikdy nebyla v zájmu Česka“ a že naším zájmem vždy byla jednorychlostní integrace, aniž by se obtěžovali s nějakou argumentací. Jde o další populární mýtus. Ve skutečnosti je dvourychlostní či vícerychlostní Evropa jednou z reálných možností, jak ven ze současného bludného kruhu. Neměli bychom se jí apriorně bát, měli bychom ji naopak aktivně studovat a pracovat s ní. Řeči o našem ústupu na jakousi periferii nebo vedlejší kolej jsou jen letitým verbálním strašákem. Za určitých podmínek pro nás může být naopak výhodné,  dočasně nebo i trvale, stát mimo některé integrační tendence, ať už ekonomické (fiskální, daňové) nebo politické (jednotná zahraniční politika). 

Trend stále se prohlubující integrace je z dlouhodobého hlediska neudržitelný. Bude muset přijít nová evropská politická generace, která kriticky zhodnotí přes 50 let stará federalistická dogmata, pojmenuje problémy, které právě federalizace Evropy způsobila a navrhne jiná řešení, než jen pokračování v současném kursu. A tady by opravdu Česko nemělo stát mimo. Právě proto by si nemělo stoupat do řady za paní Merkelovou, pana van Rompuye nebo pana Barrosa, protože ti do zmíněné generace již patřit nebudou.