Strašidelná konformita ČSSD

Stanoviska a projevy

Ve víru vnitropolitických turbulencí zapadla jedna celkem důležitá událost: ústavní výbor Evropského parlamentu uspořádal v úterý slyšení se zástupci českého Parlamentu k tzv. „české výjimce“ z Listiny základních práv EU (která je součástí Lisabonské smlouvy). „Česká výjimka“ je ovšem zcela nepřesný, spíše mediální termín. Ve skutečnosti jde o možnost, aby Česká republika přistoupila k Protokolu, již dříve sjednanému Polskem a Velkou Británií, který definuje způsob, jímž bude zmíněná Listina v těchto zemích uplatňována. Oranžový Senát s dvojicí Štěch-Gajdůšková už dlouho vede proti tomuto Protokolu ideologicky předpojatou bitvu. Nejinak tomu bohužel bylo i v úterý večer ve Štrasburku.

Pro osvěžení paměti: tuto možnost dojednal pro Českou republiku kabinet premiéra Jana Fischera na Evropské radě v říjnu roku 2009, a to na základě žádosti prezidenta republiky, který tímto opatřením podmínil svůj ratifikační podpis Lisabonské smlouvy. Ostatní vlády zemí EU tuto možnost České republice přislíbily s tím, že Protokol se pak stane právně závaznou součástí tzv. primárního práva EU.

Proč? Vznikne tak právní pojistka proti příliš „extenzivnímu“ možnému výkladu zmíněné Listiny nejvyšším soudním orgánem EU, tedy Evropským soudním dvorem. Jinými slovy: Protokol potvrdí, že na základě oné Listiny nemůže evropské právo „prosakovat“ do těch oblastí domácího práva, které nejsou podřízeny evropské jurisdikci.

Listina základních práv a svobod EU je totiž typický unijní dokument plný vzletných a nekonkrétních frází o tom, jak mají všichni právo téměř na všechno. Přesnou právní závaznost jednotlivých pasáží tak určuje teprve Evropský soudní dvůr svými precedenčními nálezy a rozsudky. A je známo z konkétních příkladů, že tento soud má sklony k právnímu „aktivismu“, tedy jakémusi plíživému rozšiřování evropského práva i do sfér, kam nepatří. Nejkontroverznější příklad za všechny: nikdo dnes přesně neví, jak by Evropský soudní dvůr rozhodl o požadavcích různých osob z Německa či Rakouska vůči ČR na to, aby jim byl kompenzován majetek zkonfiskovaný po válce podle dekretů prezidenta Beneše. Jeden právní názor tvrdí, že v těchto záležitostech nemůže mít evropské právo žádnou pravomoc, druhý (s odvoláním právě na zmíněnou Listinu) tvrdí pravý opak. S jistotou to ale nemůže říci nikdo. Proto nám nemůže další právní záruka, poskytnutá naším přistoupením k Protokolu, nijak uškodit, ale právě naopak.

Je tedy s podivem, že právě ČSSD na naše přistoupení k Protokolu dlouhodobě útočí a dokonce se je snaží sabotovat. Napřed ČSSD namítala, spolu s odbory, že Protokol sníží (!) úroveň ochrany sociálních práv v ČR. Když byl tento „argument“ přímo na půdě Evropského parlamentu spolehlivě právnicky rozstřílen, zbyla paní Gajdůškové v ruce jen ubrečená procedurální námitka, že naše přistoupení k Protokolu bylo sjednáno ústavně nekonformním, či dokonce neústavním způsobem (protože k němu došlo až dodatečně, po již proběhlém hlasování o Lisabonské smlouvě v obou komorách Parlamentu). I tato námitka se dá vyvrátit – hlavní ovšem je, že takový procedurální spor a jeho řešení patří na území České republiky, ne na půdu Evropského parlamentu.

Ve skutečnosti jde ale o něco jiného. Je to jen další ukázka strašidelné konformity ČSSD. Evropská politika této strany je pozoruhodná právě tím, že žádná není. Vše, co pánové Sobotka, Zaorálek, Rouček a další říkají o EU, není plodem jejich vlastních hlav a úvah, ale jen opakováním toho, co někde jinde prosazuje někdo jiný bez ohledu na zájmy ČR. Kuriózní a legrační je, když tahle slepá evropská víra zavede české socialisty až úplně mimo vlastní program. Tzv. fiskální kompakt přece obhajovali tak vehementně, že si ani nevšimli, co je jeho hlavním jádrem – totiž ořezávání veřejných výdajů, což je v přímém rozporu s jejich programovými tezemi. Škoda, že si toho lépe nevšímají jejich voliči. Pro svatý boj ČSSD proti českému Protokolu to platí bezezbytku. Sociální demokraté se zkrátka chtějí v Evropě „líbit“. I za tu cenu, že poškodí svůj vlastní stát.