Jan Zahradil: Měli jsme podepsat fiskální kompakt?

Z médií

V řeckém časopise nedávno vyšel obrázek německé kancléřky s hákovým křížem na rukávě. V německých novinách pro změnu karikují Řeky jako národ lenochů. Bylo by něco podobného myslitelné ještě před deseti lety? Zdá se, že místo poklidné konvergence národů a států Evropy jsme svědky pravého opaku – zvyšuje se napětí, mění se nálada veřejnosti, EU se pomalu dělí už ne na „staré“ a „nové“ členy ale místo toho na Sever a Jih.

Evropský politický establishment však nic z toho, zdá se, nereflektuje. Jediným lékem na potíže evropské integrace je mu – jak se zdá – další evropská integrace. Její zásadní koncepční nedostatky, například pokud jde o jednotnou měnu, jsou stále zamlčovány. Dnes například je jasné, že některé země neměly být do eurozóny nikdy přijaty. Nikdo si to však nedovolí z politických důvodů říci nahlas. 

Po kostrbatém schválení zatím poslední smlouvy EU, tzv. Lisabonské, jsme slýchali, že teď má EU nadlouho od změn smluv pokoj. Uplynuly dva roky a máme na stole smlouvu novou, tzv. „fiskální kompakt“. Není to žádné překvapení. Jako reakce na současnou krizi v eurozóně nabízí opět jediné řešení – odebrání další pravomoci členským zemím a její posun na nadnárodní úroveň, tentokrát v oblasti fiskální politiky. 

Po ekonomické stránce smlouva nepřináší nic, co bychom už neznali z dřívějška. A to, co z ní můžeme vyčíst, se nebude líbit zastáncům tzv. evropského sociálního modelu (proto je s podivem, že k zastáncům smlouvy patří u nás ČSSD). Je to totiž nepřímé přiznání, že veřejné výdaje v mnohých zemích eurozóny překročily únosnou hranici a musí být výrazně seškrtány. Že je třeba skončit s žitím na dluh, s deficitními rozpočty, s prohlubováním státního dluhu. Až potud by bylo vše v pořádku. 

Co ale není v pořádku, je skutečnost, že jde o další výrazný posun v politické unifikaci Evropy. Jinými slovy – členské země eurozóny se vzdají fiskální suverenity, odevzdají ji de facto nadnárodním evropským institucím a také silnějším evropským ekonomikám, zejména Německu. Výměnou za to se ty z nich, které jsou na tom nejhůře, stanou příjemci masivních finančních transferů od těch, co jsou na tom lépe. Rizika takového uspořádaní jsou nabíledni, popsal jsem je v úvodu. 

Odmítavý postoj české vlády ke smlouvě je namístě. Dnes neexistuje v ČR žádná politická síla, která by měla od voličů byť jen symbolický mandát souhlasit s takovým posunem pravomocí, který obsahuje fiskální smlouva. Navíc smlouva, bez ohledu na počet podpisů, je závazná jen pro členy eurozóny. A podmínky členství v eurozóně, k němuž jsme se zavázali při vstupu do EU, se za 10 let dramaticky kvalitativně změnily. Proto je oprávněné náš tehdejší závazek přehodnotit a o vstupu (či nevstupu) ČR do eurozóny nechat rozhodnout občany v referendu. Dokud o tom nebude rozhodnuto, nemá náš podpis této smlouvy žádné opodstatnění. Argument, že ji podepsali (skoro) všichni členové EU, má nulovou hodnotu. Rozumný člověk také nevyskočí z okna jen proto, že před ním to udělali všichni ostatní.