Jan Zahradil: Fiskální smlouva? Suverenita za dotace

Stanoviska a projevy

Washington, 8. února 2012 — Nedávno uzavřená fiskální smlouva přináší podstatné fiskální transfery z bohatších států k chudším, které se na oplátku musejí vzdát fiskální suverenity ve prospěch institucí EU a velkých evropských hráčů jako je Německo. Smlouva je tak jen dalším krokem na cestě ke „stále těsnější unii“. Řekl to místopředseda frakce Evropských konzervativců a reformistů Jan Zahradil ve svém vystoupení v Heritage Foundation ve Washingtonu. Tato nadace je významným americkým konzervativním think-tankem.

Jan Zahradil popsal i několik mýtů, které panují v americké administrativě ohledně evropské integrace. „Eurofederalismus nemá s americkým, jeffersoniálnským federalismem nic společného,“ řekl Jan Zahradil. „Eurofederalismus znamená neustálý přesun pravomocí z národních států ve prospěch ústředních institucí nebo keynesiánskou přerozdělovací ekonomiku vedoucí k nabobtnalému sociálnímu státu a veřejným výdajům. Paradoxně obsahuje i silné projekce národních zájmů některých významných evropských hráčů do činnosti evropských institucí a rozhodovacích procesů. Pokud si tedy někdo myslí, že může budovat EU po vzoru Spojených států, já říkám: Ne, není to možné. Evropa je odlišná. Federalismus může nabídnout model omezené demokratické vlády v měřítku národa, nikoli v rámci sdružení dvaceti sedmi odlišných a rozdílných národů. Proto s eurofederalismem zásadně nesouhlasíme.“

 

Celý projev Jana Zahradila:

Vážení hosté,

EU čelí primárně politické krizi, nikoli krizi ekonomické nebo fiskální. Je to krize historicky ojedinělého modelu evropské integrace vynalezeného po druhé světové válce, který určoval dění na kontinentu v posledních padesáti pěti letech a nyní vstoupil do své závěrečné fáze. Hospodářská krize – krize jednotné měny, chceme-li – je pouze jedním ze symptomů tohoto úpadku.

Podobná slova ovšem od evropských politických špiček nikdy neuslyšíte. Vyrostly totiž uvnitř tohoto modelu a v politické kultuře, kterou kolem sebe vytvořil. Do jeho udržení investovali političtí lídři svůj celoživotní politický kapitál. Je to vlastně část jejich politického genotypu. Nemohou zkrátka připustit, že by od samého počátku mohlo být něco špatně, protože by tak přiznali svou vlastní politickou porážku. Ať se stane cokoli, uslyšíte od špiček EU jeden jediný slogan: Více Evropy, více Evropy a ještě více Evropy. Je to jejich univerzální – a chybná – odpověď na všechny problémy.

Dovolte mi, abych zdůraznil tři věci:

1) Středo-pravá část politického spektra ve Spojených státech je zvyklá považovat za svůj protějšek Evropskou stranu lidovou, EPP. Toto těleso je dominantně tvořeno křesťanskodemokratickými stranami vyznávajícími tzv. model eurofederalismu.

My, tedy Evropští konzervativci a reformisté, respektive Aliance evropských konzervativců a reformistů, vám chceme jasně říci, že evropský federalismus odmítáme. Eurofederalismus nemá totiž nic společného s americkým, jeffersoniánským federalismem. Ten razí malou státní správu, silnou místní samosprávu, silnou soukromou sféru, omezený sociální systém a silnou nedůvěru v jakékoli sociální inženýrství. Podmínkou takového federalismu také je, jak napsal John Stuart Mill, „existence společného veřejného mínění, bez kterého nemůže centrální vláda existovat“. A v neposlední řadě znamená americký federalismus obhajobu práv členských států vůči rostoucí moci federální vlády.

Žádný z těchto předpokladů není v eurofederalismu zastoupen. Je to dokonce přesně naopak. Eurofederalismus znamená neustálý přesun pravomocí z národních států ve prospěch ústředních institucí. Jde o pokus vytvořit centralizovaný jednolitý evropský stát postavený na třech pilířích:

– keynesiánské přerozdělovací ekonomiky vedoucí k nabobtnalému sociálnímu státu a veřejným výdajům;

– silných nadnárodních institucí, jako je např. Evropská komise nebo Evropský parlament;

– ale zároveň paradoxně silné projekce národních zájmů některých (!) významných evropských hráčů do činnosti evropských institucí a rozhodovacích procesů.

Pokud si tedy někdo myslí, že může budovat EU po vzoru Spojených států, já říkám: Ne, není to možné. Evropa je odlišná. Federalismus může nabídnout model omezené demokratické vlády v měřítku národa, nikoli v rámci sdružení dvaceti sedmi odlišných a rozdílných národů. Proto s eurofederalismem zásadně nesouhlasíme.

2) Mezi politickými elitami USA panuje podstatné nepochopení evropského integračního procesu. Nejprostší – a také dosti prostoduchá – interpretace evropské integrace ze strany USA (a zejména ministerstva zahraničí) říká, že čím spojenější Evropa (ať už to znamená cokoli), tím lépe pro USA. K EU se také pojí populární americká mytologie, která tvrdí, že spojená Evropa pomůže Americe lépe nést břímě globální autority. Podle tohoto mýtu doplňuje spojená Evropa americkou váhu ve světě, místo aby se stavěla proti ní.

Takový výklad je však zcela mylný. Za evropskou snahou o vytvoření politické entity je naopak primárně snaha omezit akceschopnost Spojených států na světové scéně. V Bruselu ve skutečnosti skrytě panuje protiamerická atmosféra. Dokonce i zavedení a dočasný vzestup jednotné měny, tedy dalšího nástroje sjednocení, můžeme interpretovat jako snahu pokořit dolar coby mezinárodní rezervní měnu.

Jeden příklad za všechny. 16. ledna 2012 prohlásil Elmar Brok, německý europoslanec za stranu Angely Merkelové CDU a jeden z nejhlasitější zastánců eurofederalismu, že Spojené státy vyhlásily Evropě hospodářskou válku. Argumentoval tím, že americké ratingové agentury nemají jediný myslitelný důvod snížit rating devíti zemím eurozóny, k čemuž v polovině letošního ledna skutečně došlo. Brok vidí za krokem agentur politický projekt směřující k prosazení anglosaských zájmů v Evropě. Američané jsou podle něj stále více „protievropští“.

Možná se vám to zdá směšné, ale opak je pravdou. Evropští lídři se doslova zamilovali do snu o vytváření globální moci, která by ale nemusela být za všech okolností americkým spojencem. Mám pocit, že i poměrně rychlé rozšíření EU o východní Evropu v poslední dekádě bylo vedeno především těmito „imperiálními“ choutkami. Evropští lídři rádi hovoří hlasem půl miliardy obyvatel.

Zkrátka a dobře, americké politické elity by měly přehodnotit svou náklonnost k myšlence evropského superstátu a ke svatému grálu v podobě stále těsnější unie. Měly by si dobře rozmyslet, co je vlastně v jejich zájmu.

3) A konečně: Jaká je perspektiva poněkud odlišné verze evropské integrace? Volnější, méně nadnárodní a více mezivládní, tedy „vícerychlostní“, chceme-li?

Propast mezi postojí politických elit a veřejným míněním se stále prohlubuje a rozšiřuje. Pokud se lidé k některým projektům smějí přímo vyjádřit, jejich odpověď je ve většině případů NE. Své NE řekli několika evropským smlouvám Francouzi, Holanďané nebo Irové. Stále častěji získávají hlasy ve volbách eurokritické strany nebo hnutí, jako např. v Holandsku nebo ve Finsku.

Paní Merkelová opakovaně prohlásila, že euro musí být zachráněno za každou cenu. Její krajané ale tento postoj nesdílejí. Podle průzkumu Allensbach Institut publikovaného ve Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung má 71 procent Němců malou, nízkou nebo žádnou důvěru ve společnou měnu.

Politický establishment EU ale stále pokračuje v budování „stále těsnější unie“. Nedávná fiskální smlouva je jen dalším krokem na této dobře známé cestě. Tato smlouva přináší podstatné fiskální transfery z bohatších států k chudším, které se na oplátku musejí vzdát fiskální suverenity ve prospěch institucí EU a velkých evropských hráčů jako je Německo.

Tento politický tlak vyprovokuje dříve či později protiakci. Už se tak děje nyní. Řekové nesouhlasí a pálí v ulicích německé vlajky. A představte si na druhou stranu německého daňového poplatníka, který bude mít jednoho dne dost nekonečného placení účtů za ostatní jen proto, aby bylo zachráněno euro. Co udělá? Začne požadovat politické změny. Pokud k tomu dojde, budeme svědky zemětřesení na německé politické scéně, které přinese i zásadní obrat ve směřování evropské integrace.

Toto všechno vytváří velice výbušnou atmosféru. Jak nás učí dějiny, „revoluce“ v jakékoli podobě nevede vždy k dobrému. „Evoluce“ by byla mnohem lepší, pokud by vedla k návratu některých pravomocí zpět na úroveň států. K tomu ovšem evropské elity nejsou připraveny, což mě vede k obavám. Atmosféra pro formulaci alternativních řešení pro Evropu je teď každopádně příznivější než kdykoli dříve. EKR a AEKR rozhodně využijí této příležitosti pro prosazování své vize flexibilní, pro-tržní, pro-obchodní a pro-atlantické Evropy.

Vážení přátelé, dějiny Evropy se nevyvíjely lineárně. jsou to dějiny, ve kterých se střídá integrace a dezintegrace. Má vlastní země, Česká republika, byla během několika staletí součástí různých nadnárodních celků, které se nakonec vždy rozpadly. Ani Evropská unie nepředstavuje konečnou fázi vývoje Evropy. Skutečná národní demokracie nemůže být nahrazena umělou nadnárodní panevropskou „demokracií“, navíc nařízenou shora.

Od Evropy můžeme nyní nejspíš očekávat období nejistoty, nepředvídatelnosti, mizivého hospodářského růstu a slabého politického vedení,. Toto období potrvá tak dlouho, dokud nevznikne a neupevní se nová rovnováha. Ať už pocházíme z Evropy nebo pozorujeme tamní dění přes oceán, budeme se s tím muset vyrovnat.

 

Celý záznam konference naleznete zde: http://www.heritage.org/events/2012/02/state-of-the-european-union