Jan Zahradil: Evropští světáci, nebo servilní čecháčci?

Z médií

Náš vnitropolitický spor o tzv. „fiskální kompakt“ není pouhým sporem o finanční disciplínu. Nikdo se přece dnes nestaví – ani nemůže – proti úsporné politice veřejných financí.

Dokonce už i ČSSD je pro (byť není jasné, zda si uvědomuje, jaký bič si tím na sebe sama plete). Ve skutečnosti jde o víc. Je to stále stejný spor o budoucnost Evropské unie, který se tady odehrával již okolo tzv. euroústavy nebo její následovnice, Lisabonské smlouvy. A stejně jako dřív jsou tu dva základní pohledy na evropskou integraci.

Jeden říká, že integrace už bylo dost. Že další a hlubší integrace není řešením, ale problémem sama o sobě – resp. že více problémů vytváří, než vyřeší. Že odpovědí na výzvy současnosti by měla být jiná podoba integrace než doposud (ať už jí budeme říkat třeba vícerychlostní nebo flexibilní).

Druhý pohled – pro nějž se často používá termín eurofederalismus – to vidí přesně opačně. Dle něj je třeba Evropu dále, více a hlouběji integrovat, až k úplné a plnohodnotné politické (nejen ekonomické a měnové) unii, k jakémusi „eurostátu“.

Tento spor není samozřejmě jen naším domácím sporem, ale má celoevropský charakter. Obnažuje a vyostřuje se tím víc, čím víc se vyostřuje také současná finanční krize eurozóny. A jedna věc se zdá být čím dál jistější a viditelnější: skepse vůči dosavadnímu integračnímu modelu roste v „občanské společnosti“ členských zemí EU, tedy u lidí, u voličů – ne u jejich politiků.

Tato kritická nálada veřejnosti nenalezla sice ještě adekvátní společnou politickou artikulaci a důvody pro ni jsou v každé zemi jiné. Nicméně čas od času – když je k tomu možnost-tato nálada vybublá na povrch,někde například v referendu (kdy je odmítnuta ta či ona evropská smlouva), jinde v národních volbách (kde náhle nečekaně uspěje nějaká „eurokritická“ strana).

Naproti tomu evropští politici se ve své drtivé většině pohybují ve vyjetých kolejích, v zavedené trajektorii. „Více Evropy“ – to je standardní odpověď, kterou slyšíme vždy z Evropského parlamentu, Evropské komise nebo od mnohých národních lídrů,když nastane nějaký problém. Smlouva o fiskální unii je plodem tohoto univerzálního euro hesla. Přes svůj mezivládní charakter je dalším nákrokem k další federalizaci Evropy.

A žádná politická formace – ani ta, která si to sebevíc přeje – nemá dnes mandát k tomu, aby zavedla Českou republiku do evropské federace či do tak hlubokých integračních vod,že z nich prakticky není návratu. Strašení „izolací“ nebo „periferií“ v případě, že se co nejrychleji nepřidáme k většině, je dětinské. Ti, kdož takto straší, prokazují své malé sebevědomí, úzkoprsost a servilitu – tedy právě ono „čecháčkovství“ (jímž rádi nálepkují jiné) ve své nejhorší podobě, maskované evropským světáctvím.

Smlouva o fiskální unii není záležitostí přijetí nějakých technických parametrů sestavování státního rozpočtu. Postoj k ní bude vyjádřením českého názoru na podobu EU, včetně toho, zda chceme, či nechceme vstoupit do eurozóny. To je výsostně politická záležitost,rozhodnutí o ní musí být proto také politické. Musí být učiněno u nás, na domácí půdě, bez vnějšího tlaku, bez časových ultimát a z vůle voličů – ať již vyjádřené v příštích volbách, nebo v samostatném hlasování. Bojí se toho někdo?