Jan Zahradil: Přišel ten správný čas na velmi vážnou debatu o budoucnosti Evropské unie

Z médií

Jan Zahradil: Přišel ten správný čas na velmi vážnou debatu o budoucnosti Evropské unie 

V poslední době lze i v českých médiích číst stále více kritických komentářů o Evropské unii. Kritika najednou není tabu a byly to především otřesy eurozóny, které uvolnily tato stavidla. Otevřeně se říká, že jednotná měna byla postavena na vratkých základech a že finanční pomoc Řecku, popřípadě dalším zemím, je jen odsouváním problému. To je dobře, nicméně ještě zůstává mnohé nedořečeno. Základní paradigma evropské integrace je pořád ještě hluboko uvězněno v ideologii evropského federalismu. A ten zná na všechny problémy jen jedno jediné řešení: další integraci, další integraci, další integraci. 

Nejsilněji je tato ideologie prosazována v té nejvíce „prointegrační“ baště evropských institucí, v Evropském parlamentu. Vyčerpané mamutí spolky typu evropských lidovců nebo evropských socialistů tam stále dokola mechanicky omílají heslo „více Evropy“ a hlasitě volají po fiskální federaci. Pozoruhodné a nekonzistentní je, že federalistický hlavní proud mnozí čeští žurnalisté sice kritizují, zároveň však také volají po české účasti v něm. Nezbývá nám prý nic jiného než být součástí „tvrdého jádra“ Evropské unie, jinak ztratíme vliv. 

Fráze o ztrátě vlivu dosud zaznívají i v souvislosti s odchodem Občanské demokratické strany z Evropské lidové strany (EPP) a jejím spojením s „euroskeptickými“ britskými konzervativci. Proč? Někdy je třeba mít odvahu učinit i zdánlivě riskantní krok. Naopak ten, kdo příliš dlouho a pohodlně plave s většinou, se v ní nakonec může utopit. 

Britského premiéra Camerona ani českého premiéra Nečase jistě nijak neoslabuje jejich neúčast na rituálně povinných family foto EPP s paní Merkelovou nebo panem Sarkozym (ničím jiným tyto předsummitové sedánky nejsou). Jinak by zároveň nebyli schopni společně s nimi prosazovat zodpovědné nakládání s evropským rozpočtem, bez ohledu na frakční příslušnost a navzdory Evropskému parlamentu. A na rozdíl (!) od kancléřky Merkelové a prezidenta Sarkozyho se v tomto úsilí mohli spolehnout na podporu svých vlastních europoslanců… 

Jistě, média jsou nezávislá a mohou tisknout, co jim libo. Čas od času by ale neškodilo, kdyby napomohla seriózním úvahám o budoucí alternativě k federální Evropě – místo jejich krátkozrakého zesměšňování. Na tom není nic neevropského. A bylo by to rozhodně záslužnější než nedávné oprašování resentimentů minulosti při úmrtí Otto von Habsburga.