Jan Zahradil: Evropský rozpočet pro 21. století

Z médií

Jan Zahradil: Evropský rozpočet pro 21. století

„Návrh rozpočtu EU, předložený Evropskou komisí je naprosto mimo realitu, chybí mu ambice modernizovat a zůstává věrný dávno překonanému konceptu ‚stále těsnější unie'“, tvrdí český europoslanec Jan Zahradil. 

„Rozpočet Evropské Unie v mnoha ohledech uvízl v šedesátých letech. Jeho priority jako by stále byly určovány tehdejšími výzvami, kterým Evropa čelila, jako například zabezpečení dodávek potravin, sociální problémy nebo představa, že jen stále těsnější integrací lze překonat traumata 2. světové války a vzrůstajícího komunistického nebezpečí. 

Na rozdíl od evropského rozpočtu se od těch dob svět změnil k nepoznání. Proto je debata o nadcházejícím rozpočtovém období více než důležitá. Rozpočtové priority musí být nastaveny tak, aby odpovídaly novým příležitostem a výzvám – jako je vzestup nových ekonomických mocností (tzv. státy BRIC) a stejně silný propad naší konkurenceschopnosti, potenciál jednotného unijního trhu a internetu, masové migrační toky, demografické změny nebo bezpečnostní otázky. Z návrhu Evropská komise se zdá, že si komisaři aspoň částečně uvědomují potřebu posunu od tradičních výdajových oblastí k novým. Například zde najdeme snížení přímých plateb v rámci společné zemědělské politiky, což současně předznamenává další reformní návrhy ještě v tomto roce. Komise také navrhuje šetřit své vlastní provozní náklady – ačkoli zrovna v této oblasti mohla podle mě zajít ještě mnohem dále.

Naopak dojde k navýšení financí pro vědu a výzkum, a máme také náznaky, že strukturální fondy by měly být lépe zacíleny podle zásady „peníze pro projekty, ne projekty pro peníze“. Jakkoliv jdou ale tyto změny obecně správným směrem, jejich tempo je naprosto nedostatečné. Namísto přesouvání drobných výdajových položek mezi jednotlivými oblastmi bych mnohem radši viděl, aby si komise sedla za jeden stůl s členskými státy – místo aby se s nimi neustále hádala – a společně provedli hlubokou revizi výdajů. To by nicméně znamenalo prošetřit každou jednotlivou položku v rozpočtu a posoudit, jestli to, že jsou prostředky utraceny na evropské a nikoli národní úrovni, přináší daňovým poplatníkům vůbec nějakou přidanou hodnotu. Opravdu pevně věřím, že pokud by toto udělali, našli by bezpočet oblastí, kde by se dalo ušetřit.

Taková analýza by komisi umožnila minimálně nenavyšovat celkový rozpočet EU a přesto cíleně investovat do nových technologií, infrastruktury, vědy a výzkumu, což by znamenalo výraznou vzpruhu pro potácející se evropskou ekonomiku. Místo toho se komise raději rozhodla chtít po členských státech více peněz, které si státy navíc většinou půjčují, a v Bruselu je přerozdělit na projekty často pochybné kvality a přínosu pro ekonomiku. To byl také důvod, proč v prosinci minulého roku napsalo pět hlav států – které platí většinu výdajů EU – komisi dopis, ve kterém žádají větší skromnost. Státy se snaží splatit vlastní dluhy a další platby do rozpočtu EU si nemohou dovolit. V mnoha členských zemích panuje dojem, že EU je černá díra na peníze daňových poplatníků. A současný návrh unijního rozpočtu tento pocit spíše prohlubuje.

Kromě samotného objemu rozpočtu máme také vážné výhrady k návrhu umožnit EU naplnit podstatnou část svého rozpočtu „vlastními zdroji“. Především s tím nesouhlasíme z principu. Hlavní pojistkou odpovědnosti je fakt, že komise musí každých několik let poprosit členy EU o peníze a o schválení svých výdajů. Pokud by EU získala pravomoc vybírat své vlastní daně, tato vazba by byla nenávratně porušena a EU už by nadále nebyla servisní organizací pro členské státy. Národní vlády vybírají daně a mezinárodní organizace dostávají příspěvky, a tento systém se nesmí změnit. EU není suverénní stát a neměla by jím být. Proč by tedy potom měla mít právo vybírat vlastní daně? Nebo je za tím opět skryta nějaká federalistická agenda? Mám podezření, že tomu tak je.

Silně jsme pak znepokojeni návrhy na zdanění finančních transakcí. Bez dohody všech zemí G20 bychom se s takovouto daní vystavili vážnému nebezpečí, že se řada transakcí – a tedy finančních služeb a podnikání – přesune mimo EU. Myšlenku na zdanění transakcí musíme co nejrychleji opustit. Celkově bych řekl, že návrh Evropské komise zůstává minimálně na půl cesty. A bohužel se obávám, že současná podoba diskuse v Evropském parlamentu vše ještě zhorší.

Lisabonskou smlouvou posílený europarlament se stále více stylizuje do role jediného předvoje evropské integrace, což v představách parlamentu znamená pouze lpění na opotřebované Schumanovsko-Monnetovské doktríně ‚stále těsnější unie‘. Parlament se tak s oblibou snaží stavět proti členským státům, které považuje za reakcionáře. Takový postoj nás samozřejmě nedovede nikam. Evropský parlament ve své současné podobě je mnohem spíše součástí problému než jeho řešením. Máme před sebou ještě pořádně dlouhou cestu, než se ze současných zmatků dostaneme.