Řecko mimo eurozónu ? Ten signál nepodceňme

Z médií

Řecko mimo eurozónu ? Ten signál nepodceňme

Německý Der Spiegel oznámil s odvoláním na utajované zdroje, že Řecko prověřovalo možnost opuštění společné měny. Mělo se tak stát na tajné schůzce s Evropskou komisí a některými státy eurozóny. Všichni údajní účastníci to – samozřejmě, jak jinak – popřeli, kurs eura se nicméně trochu otřásl.

Není divu, to je skutečně revoluční zpráva. A nezáleží na tom, zda je pravdivá nebo zda je to jen mediální senzace. Její hlavní dopad totiž leží v psychologické, nikoliv faktické rovině. Samozřejmě že Řecko ani dnes ani zítra nikam neodejde. Ale doposud se evropská integrace odehrávala jen jedním směrem, podle hesla „ever closer union“, odvozeného z 50. let staré schumannovsko-monnetovské doktríny. Zkrátka stále dál, výš, hlouběji. A ted´jeden z členských států spekuluje – nebo o něm někdo spekuluje – že by mohl sestoupit na „nižší“ úroveň integrace, tedy vydat se směrem „zpět“ ? To je opravdu zlomová, dříve nepředstavitelná symbolika. 

Zpozornět by měli všichni, kdo stále ještě bičují eurointegračního koně na jeho nekonečné cestě kupředu. Na zmíněné schůzce – jejíž samotné uskutečnění popřeno nebylo – se totiž setkaly jen ty země eurozóny, které jsou zároveň členy G20. EU se tedy dělí nejen na členy a nečleny eurozóny, ale i uvnitř samotné eurozóny jsou „rovní“ a „rovnější“. Tzv. vícerychlostní EU, která je už dnes realitou, nabývá ještě více na významu. Sílící tlak na fiskální a daňovou unifikaci, v níž chtějí evropské instituce a některé členské země najít odpověd´ na finanční krizi, vyprovokuje i sílící tendence v opačném směru – tedy jistou odstředivost a diverzifikaci postojů jiných členských zemí.

Co na to Česká republika, je připravena na pohyb v tomto stále dynamičtějším prostředí ? Není. Podle připravované koncepce české zahraniční politiky bohužel úředníci MZV tento vývoj i nadále ignorují, stále žijí v zajetí představ o pofidérní jednotě za každou cenu a nutnosti silné „politické“ EU.

Co je toho příčinou ? Jedna odpověd´se nabízí. Srovnejme německou a českou strukturu zahraničního obchodu : 64 % německého exportu jde do zemí EU, ale 36 % na mimoevropské trhy. U České republiky směřuje neuvěřitelných 86 % do EU a to zejména do Německa, a jen 14 % mimo EU. 

Před 20 lety jsme samozřejmě nad reorientací zahraničního obchodu směrem k EU jásali. Dnes je tak silné ekonomické propojení s jednou jedinou zemí EU nezdravé. Je nezdravé ekonomicky, protože se stáváme závislými na cyklech německé ekonomiky, která je sice nejsilnější v EU, ale má také svá období vzestupu a útlumu. A je nezdravé i politicky, protože u podstatné části politické sféry implikuje jakousi „poznanou nutnost“ následovat Německo i v jeho politických koncepcích. Toho jsme ostatně byli svědky mnohokrát za posledních 15 let. Není žádným tajemstvím, že Německo si prostřednictvím svých vysoce efektivních, státem financovaných politických nadací (KAS, FES, FNS) politicky „nakoupilo“ během 90. let celé středo- a východoevropské politické elity zleva doprava. Takže doposud téměř všechno, co u nás kdo řekl o evropské integraci, bývalo zpravidla derivátem německého eurofederalismu (s čestnými výjimkami V. Klause, ODS a pár analytiků).

Jenže nemylme se. I pozice Německa se mění. Zatím „jen“ ve společenské a intelektuální atmosféře, ale to se dříve nebo později přelije i do politiky. Lidé jako kancléřka Angela Merkelová či ministr financí Wolfgang Schauble, ideologičtí spolupracovníci či „děti“ Helmuta Kohla, jsou poslední svého druhu. Po nich budeme mít co dělat už jen s pragmatičtější, méně „proevropskou“ generací, která např. nebude ochotna dále sanovat nová „Řecka“ ( to, že zpráva o možném odchodu Řecka z eurozóny se objevila jako první v německém médiu, nemusí být náhoda). 

To je o důvod víc, abychom přehodnotili mnohé setrvačnosti v našem vztahu k EU. Můžeme začít třeba právě u zahraničního obchodu, u naší aktivity na mimoevropských trzích. Ty totiž porostou bez ohledu na dění v EU. A nejde zdaleka jen o velké hráče Indii nebo Čínu. Příklad za všechny : málokdo ví, že třeba v Kongu (DRC) je právě na spadnutí kontrakt pro jednu českou firmu za desítky milionů USD na modernizaci jedné vodní elektrárny (paradoxem je, že ČR tam oficiálně uzavřela svoji ambasádu k 31. lednu t.r.). 

Ano, trhy třetích zemí jsou obtížné, často tam nefunguje administrativa, bují korupce. Ale je třeba se o ně pokoušet. Nebo dřív či později definitivně skončíme sice v pohodlné, avšak zcela nesamostatné pozici „subdodavatele německých exportů do Číny“, jak s nadsázkou, avšak trefně napsal jeden český deník. A pak budou zbytečné i jakékoliv úvahy o samostatné pozici naší země uvnitř EU. Pokud si to snad někdo přeje, at´to řekne na rovinu.