Vystoupení J.Zahradila na Konferenci předsedů v Bruselu

Stanoviska a projevy

Pane předsedo, kolegové,

minulý týden na  Evropské radě došlo k překvapivé a znepokojivé situaci. Jeden členský stát EU byl tlačen k tomu, aby se vzdal jednoho ze svých základních práv.  Respektive k tomu, aby je „vyprodal“  za hotové peníze či za jakési naturálie. Mám na mysli Irsko a snahu donutit je k úpravě výše daňových sazeb, v tomto případě korporátních sazeb, za jakýsi úplatek. 

Všiml jsem si, že federalisté všeho druhu ve všech politických skupinách se řídí heslem „každá krize je příležitost“ a tedy že chtějí využít současnou krizi v eurozóně k dalšímu posílení integračních tendencí, k další unifikaci a centralizaci. Naše politická skupina je zásadně proti tomu. Ekonomická síla se nesmí stát post-moderní variantou  principu „kdo platí, ten rozhoduje“. Finanční donucování nesmí obcházet vládu práva, kde jasně stojí že daně a fiskální politika jsou výlučnou pravomocí států a nikoliv EU.

A ptám se, kde to celé skončí ?  Rodí se tu snaha standardizovat všechny daně? Již nyní máme určené minimální sazby pro DPH.  Budeme-li mít daná minima pro korporátní sazby, můžeme zcela lehce odhadnout, kam to směřuje. Nemám pochyb o tom, že již teď někde někdo vyrábí elaborát o tom, jak konkurující daňové sazby poškozují pracovní trh nebo mají negativní dopad na volný pohyb osob. Ve skutečnosti jsou konkurenční daňové sazby pro EU PROSPĚŠNÉ. Jestli někdo chce fiskální federaci se vším všudy, at´to řekne naplno – protože to je cesta k politické federaci, ke Spojeným státům evropským, k něčemu, co naše politická frakce, ale věřím, že i národy Evropy, jasně odmítají.

Další závažnou a aktuální výzvou pro EU je její vztah a politika vůči svému sousedství.  Unie by ve své revidované politické strategii i v konkrétních krocích vůči zemím Maghrebu a Mašreku měla postupovat realisticky s vědomím dvou zásad:   

1) Politický vývoj v těchto zemích není stejný, i když se to na první pohled může zdát. Rozdílné ekonomické, sociální i demografické reálie těchto zemí si vyžadují individuální přístup. Neházejme je do stejného pytle. Egypt není Libye a naopak. Ostatně, stejně jako pro EU neplatí „one size fits all“, neplatí to ani pro jiné části světa.

2) Jsou momenty, kdy se EU na  rozhodujících krocích svého externího působení neshodne: příkladem byla americká operace v Iráku, příkladem je integrace Turecka do EU a posledním příkladem je Libye. Nežijme prosím v iluzích, neohýbejme věci násilím. Naše schopnost dohodnout se – zejména v zahraničně-politických krocích – má své meze. Respektujme je a respektujme své rozdílnosti. Žádný stát by neměl být do určitých kroků nucen, ale neměl by bránit ostatním je podniknout.

Rád bych ještě krátce zmínil otázku jaderné energetiky, která BOHUŽEL aktuálně vyplavala na povrch evropské politiky v důsledku tragických událostí v Japonsku. 

1) Toto velké přírodní, ale i lidské neštěstí nám znovu připomnělo, jak pošetilé jsou lidské snahy ovládnout přírodní jevy. Poručit větru a dešti se prostě nedá. Já jsem žil v systému, který si myslel, že to umí. Neuměl to. A neumí to ani EU. Buďme tedy trochu pokornější pokud jde o naše velkolepé cíle v oblasti životního prostředí. Nedosáhneme všeho, co si myslíme. 

2) Z výjimečné události v Japonsku nelze vyvozovat obecné závěry vůči bezpečnosti více než 150 jaderných zařízení v seizmicky klidné oblasti Evropy. Nezneužívejme proto tuto tragédii, která stála lidské životy, k prosazování politické agendy. Cítím, že se tu něco rodí. Zpochybníme-li bezpečnost jednoho z nejčistších a nejefektivnějších zdrojů energie – jádra, řežeme si větev sami pod sebou.  Realita je taková, že do Evropa se bez jaderné energetiky neobejde. Nevylévejme proto vaničku i s dítětem.

Jan Zahradil, předseda Skupiny Evropských konzervativců a reformistů