Jan Zahradil: Zvyšování rozpočtu EU ? Drzý nesmysl

Z médií

Jan Zahradil: Zvyšování rozpočtu EU ? Drzý nesmysl

Jinak se to nedá nazvat. A nejde ani tak o to, že návrhy na zvýšení eurorozpočtu přišly právě chvíli, kdy skoro všude vlády doma škrtají. I kdybychom nežili v době šetření, nemělo by navyšování eurorozpočtu opodstatnění. Argumentace eurounijních institucí je taková: v nové architektuře EU máme nové „úkoly“ a tak nám na ně musíte přidat. 

Protiargument národních vlád měl znít: jestliže máte nové „úkoly“ a potřebujete na ně peníze, utáhněte si také opasky a vymyslete, jak na ně ušetřit ve stávajícím rozpočtovém rámci. A místo toho, aby sebou nechala mávat, měla evropská Rada převzít iniciativu, ukázat Evropské komisi a parlamentu, kde plýtvají penězi a sama přijít s návrhy, kde a jak ušetřit. Možností je víc než dost. Připomeňme si jen pro pořádek, že Evropský účetní dvůr, který kontroluje hospodaření EU, přichází každý rok s konkrétními výhradami, pokud jde o kontrolu rozpočtu EU.

A další věc: jaké že to vůbec nové nezbytné „úkoly“ musí evropské instituce plnit, bez nichž by se Evropská unie snad nedejbože zhroutila ? Když si to představím, musím se hořce smát. Většinu těchto nových „úkolů“ běžný občan členského státu EU ani nezaznamená. Ano, EU si zřídila například Evropskou službu vnější akce, která není ničím jiným, než dobře placenou trafikou pro stovky zasloužilých diplomatů a unijních úředníků (jistě se tam najde místo i pro pár Čechů). Na to je potřeba opravdu hodně peněz. A tak by se dalo pokračovat, většina nových „úkolů“ je z podobného soudku. Budiž ovšem zdůrazněno: nové pravomoci Evropského parlamentu a Evropské komise definuje Lisabonská smlouva. Pokud remcají některé národní vlády na to, jak se Komise s Parlamentem nyní chová, je v tom kus pokrytectví. Remcají totiž samy na sebe – byly to přece především ony, vlády členských států, kdo sestrojil, prosadil a u sebe doma nechal schválit tuto smlouvu. Vyrobili tak mj. několik institucionálních otesánků, kteří, věrni vlastnímu pudu, se nedrží nijak zkrátka a chystají se pohltit vše, na co ve své blízkosti dosáhnou. Ale to si přece každý mohl spočítat dopředu. Stačí znát Murphyho a Parkinsonovy zákony, podle nichž všechny instituce časem spolehlivě zaměstnají především samy sebe, zacyklují se do izolovaného kruhu činností, které samy považují za nepostradatelné a – samozřejmě – budou na to chtít stále více veřejných peněz. Výbornou analýzu chování evropských institucí poskytl německý ekonom Roland Vaubel ve své knize „Evropské instituce jako zájmová skupina – dynamika stále těsnější unie“, vřele doporučuji.

Pokud jde o můj domovský Evropský parlament, o jeho „šetrnosti“ už jsem tady několikrát psal (19.5., 2.9.) I ted´ se chová parlamentní většina, reprezentovaná zejména evropskými lidovci a socialisty, dle očekávání. Byli to oni, kdo usilovali o nejvyšší možné navýšení unijního rozpočtu. Ted´ jsou ochotni se „smířit“ s tzv. kompromisem (tedy nikoliv nulovým, ale nižším navýšením!), ovšem za cenu dalších ústupků – lidově řečeno, za možnost více žvanit do budoucí podoby rozpočtu. A jak v Parlamentu, tak v Komisi se už dlouho rodí plány na zavedení vlastních rozpočtových zdrojů (např. formou známého návrhu na daň z mezinárodních finančních operací).

Jestli mají vlády členských států zbytek pudu sebezáchovy (jehož podstatnou ztrátu prokázaly bohužel při sepisování Lisabonské smlouvy), musí se postavit na zadní, i za cenu rozpočtového provizoria v roce 2011. Musí odkázat Parlament i Komisi do patřičných mezí i s jejich finančními požadavky, nepustit jim ani o píd´ víc prostoru, než už mají a hlavně odmítnout jakékoliv nové možnosti vlastních rozpočtových příjmů EU. Jinak to bude zase další krok k větší autonomii evropských institucí. A před tím nás, po všech dosavadních zkušenostech, zdravý rozum ochraňuj.