Jan Zahradil: Papež střelil vedle

Z médií

Jan Zahradil: Papež to Čechům nandal

Papež to Čechům nandal. Že jsme to spolu s Francouzi odskákali za všechny evropské „neznabohy“, není ale zas až tak důležité. Stejně tak není důležité, že výtka vůči české náboženské vlažnosti zaznívá od „německého“ papeže. To je tak nanejvýš nevkusné – ale také netaktické, protože to budí jisté historické reminiscence, které reputaci katolické církve v Čechách jistě nepřispějí.

Co je naopak důležité, je to, že jde o další střípek, skládající mozaiku názorového světa nejvyššího římsko-katolického hodnostáře. Nesleduji jeho vystoupení nijak systematicky, ba spíše je nesleduji vůbec, protože mi tento papež nepřipadá ničím zajímavý a výjimečný. Konzervativní administrátor své instituce, to je dojem, který z něj u mne převládá. Ale ani při letmém sledování mediálních reflexí jeho projevů si nelze nepovšimnout, že zejména v poslední době projevuje jistou soustavnost, pokud jde o veřejné pranýřování ateismu a sekularismu. Zdá se, že tyto jevy považuje za hlavní nebezpečí, která přinesla modernita. Opravdu tomu tak je? Není jedním z hlavních nebezpečí naší doby spíše náboženský fanatismus, který se realizuje v posledních dekádách prostřednictvím muslimského fundamentalismu? Nevzpomínám si, že bych slyšel právě od tohoto papeže a právě v tomto směru nějaká silná vyjádření. Ale mohu se mýlit. Dokonce mám někdy pocit, jakoby někteří církevní činitelé (možná i tento papež) spíše skrytě muslimům záviděli jejich oddanost víře a nabádali své vlastní souvěrce k podobné horlivosti. Rozhodně neobviňuji nikoho z podpory náboženského fanatismu či dokonce násilí. Shoda v jedné věci je však opravdu pozoruhodná: největším rizikem pro obě náboženství není jinověrec, ale stává se jím bezvěrec. 

Pro papeže je viníkem odklonu Evropanů od víry 19. století. Připomeňme si, co ono století také v evropské historii znamenalo: rozpad strnulých nadnárodních autokratických říší, vznik národních států, zrození liberalismu a demokracie, dynamický nástup kapitalismu, který se ukázal nejefektivnějším systémem, který kdy lidstvo poznalo… to pro papeže není důležité? 

Možná to vidí jinak. Možná se domnívá, že Evropa svá nejlepší léta prožila předtím, v době křest´anského univerzalismu, v době, kdy stát a církev ještě byly de facto srostlé v jeden celek. Pokud si to opravdu myslí, podle mě se naprosto zásadně mýlí. Ano, 19. století dalo zelenou také jím zmiňovanému ateismu a sekularismu. A co? Tyto jevy se dávno staly nejen součástí evropské tradice, ale přímo spoludefinicí evropské civilizace a kultury. Nejsou to žádné duševní úchylky či společenské anomálie, za které by bylo třeba se omlouvat nebo stydět. Tvrdit – jak mnohdy slyšíme – že ateismus a sekularismus jsou přímo zodpovědné za pozdější nacistickou a komunistickou totalitu je stejný nesmysl, jako tvrdit, že katolická církev je institucionalizovaným semeništěm pedofilie a sexuálních deviací.

Také s českým ateismem či náboženskou vlažností se to má jinak. Ty mají přece hlubší, komplexnější a historičtější kořeny než jen komunistické vymývání mozků. S touto plochou argumentací přišel v minulosti pan Vlk, dnes už to po něm papouškují mnozí, daleko chytřejší – třeba pan Halík, který v jednom deníku dnes opět argumentuje „směskou pozůstatků komunistické propagandy“, byv tázán na vztah k církvím a k víře v českých zemích. Jak ale vysvětlí ty generace, které dospěly během posledních 20 let bez komunistické propagandy a přesto je stávající církve nijak zvlášt´ neoslovily? Není to náhodou spíš tím, že církve nebyly s to věrohodným způsobem představit soubor hodnot, za nimiž by se většina společnosti mohla vydat? A není toto hlavní příčina oné soudobé „světskosti“, kterou papež kritizuje a připisuje ateismu a sekularismu? 

Na to at´si odpoví každý sám. Nicméně volání po „starých zlatých časech“, v nichž místo Boha v životě lidském bylo nezastupitelné, a které nepřímo slyším z papežových slov, je jen sentimentálním lkaním po něčem, co se nevrátí a ani nemůže, ať už to každý z nás podle své vlastní přirozenosti považuje za věc dobrou či naopak špatnou.