Jan Zahradil: Velký středoevropský průšvih

Z médií

Jan Zahradil: Velký středoevropský průšvih

Ne, tentokrát nemám na mysli ekonomiku, rozpočtové deficity, veřejné
dluhy nebo rating té či oné země. Jde mi o duchy minulosti, kteří byli
v minulých týdnech s nebývalou intenzitou probuzeni ze spánku a zřejmě
se k němu zase hned tak neuloží, pokud vůbec někdy.

Zaujata výsledky našich voleb a probíhajícím
povolebním vyjednáváním, česká veřejnost zřejmě příliš nevnímá kvapem
se blížící parlamentní volby na Slovensku (již tento víkend), ani
atmosféru, v níž se odehrávají. Ta atmosféra je otrávena sérií
posledních kroků nové mad´arské vlády, kterými se tato vrací velmi
hluboko do minulosti. Jeden nemusí být zrovna příznivcem „slovenského
Paroubka“ Roberta Fica, dokonce lze připustit, že Fico populisticky
využil (a ještě využije) ma´darského postupu k svalnatým vyjádřením,
nahánějícím mu voličské hlasy (a to nemluvím o Slotovi či Mečiarovi).
To ale nic nemění na skutečnosti, že situace je opravdu vážná.

Mad´arský premiér Viktor Orbán je bezesporu šikovný politik. Z mladého
liberála z konce 80. a počátku 90. let se nepozorovaně vyvinul v
konzervativního nacionalistu a dokázal postupně spolykat téměř všechny
voličské hlasy na pravé straně mad´arského politického spektra, což
jeho straně FIDESZ v dubnových parlamentních volbách vyneslo ústavní
většinu. Napravo od něj je už jen extremistický Jobbik. Zároveň má
Orbán krytá záda i v Evropě – je místopředsedou vlivné Evropské lidové
strany (EPP), což mu zajišt´uje setrvalou podporu zejména německých a
rakouských konzervativců. Orbán fakticky navázal na politiku tzv.
velkého Mad´arska a jednoho mad´arského národa (kterou – tehdy nesměle
– zahájil už na počátku 90. let zesnulý premiér Jószef Antall) a dotáhl
ji zatím nejdál – k možnému udělování státního občanství Maďarům v
okolních státech.

Nepochybuji, že se tento krok nesmírně líbí sudetským Němcům v Německu
i v Rakousku. V tomto světle jednoho napadne, jak prozíravé bylo
preventivní rozhodnutí mezinárodní Postupimské konference z roku 1945 o
poválečném vysídlení československých Němců. Představme si na okamžik,
že by v českém pohraničí stále žila početná německá menšina (řekněme
třeba jeden milion, aby byl zachován poměr podobný tomu na Slovensku) a
že by ohledně této menšiny některý současný německý politik dostal
podobný nápad jako pan Orbán. Ale třeba i ruský premiér Vladimír Putin
může v Orbánově postupu najít inspiraci pro to, jak využít ve státním
zájmu nemalé ruské menšiny v Pobaltí.

Dále : Orbánova vláda – jako první maďarská vláda po roce 1989 – de
facto veřejně, byť zatím „jen“ symbolicky zpochybnila Trianonskou
dohodu, na níž – vedle jiných mezinárodních smluv – bylo postaveno celé
meziválečné uspořádání ve střední Evropě. Pokud si někdo myslí, že jde
o bilaterální mad´arsko-slovenský problém, tak se hluboce mýlí. Jsme v
tom také, protože tady už se někdo dotýká samotného vzniku
československého státu. To ostatně naprosto správně konstatovali český
prezident s premiérem ve společném prohlášení.

V Evropské unii na to jde strana FIDESZ od lesa – obratně si na obecné
úrovni přivlastnila politicky korektní problematiku ochrany menšin
prostřednictvím své Lívie Járóky, jediné romské poslankyně EP. Proti
tomu nikdo neřekne ani půl slova, aby se nevystavil obvinění z rasismu
a xenofobie. A FIDESZ tak vesele může razit své pojetí ochrany práv
menšin. V praxi to vypadá třeba takto : když při sestavování Evropské
komise na počátku tohoto roku evropští socialisté „sestřelili“
bulharskou kandidátku Želevu, chtěla se EPP recipročně pomstít
zpochybněním některého z kandidátů levice. Ihned přispěchal vlivný
poslanec FIDESZu Szájer, který přesvědčil EPP, aby zaútočila na
slovenského kandidáta Šefčoviče kvůli jeho údajným dávným protiromským
výrokům (což se nakonec ukázalo jako nepodložené). Ze stejného soudku
pochází i opakované pranýřování České republiky za známý případ vepřína
v Letech u Písku ve zprávách Evropského parlamentu. O ochranu práv
menšin tu ale ve skutečnosti vůbec nejde. Jde o jakési archetypální
oživování národnostní rivality někdy z 2. poloviny 19.století.

Takže všichni naši novodobí „Evropané“, kteří bez ustání tak rádi
naivně básní o sjednocené Evropě bez hranic, v níž se budeme všichni
navzájem milovat a spílají Václavu Klausovi do nacionalistů, by si ted´
měli dát povinnou pauzu na přemýšlení. Měli by přestat politicky
korektně koktat o tom, že Trianon byl křivdou na maďarském národu. Měli
by si ujasnit, kdo je dnes ve střední Evropě skutečný nacionalista a
kdo oživuje ony démony minulosti. A měli by si přiznat, že se dost
možná – a ne z naší viny – střední Evropa ocitá na pokraji sešupu do
velkého průšvihu, o němž nevíme jak dopadne.