Projev J. Zahradila při příležitosti státního svátku

Stanoviska a projevy

Projev J. Zahradila při příležitosti státního svátku na pietní akci k uctění II. odboje, 

Klárov, 8.5. 2010

Vážení přítomní, vážení hosté,
zástupci ústavních a společenských institucí, 

„Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“ Tuto hroznou větu pronesl v roce 1941 v Praze Reinhard Heydrich. Těžko si asi dnešní generace dovedou představit, že bychom jako národ neexistovali, že bychom tady prostě nebyli. A přece se to všechno mohlo stát. Před více než 65 lety to byla dokonce jedna z možných skutečností. Pokud by němečtí nacisté ve válce zvítězili a uskutečnili své plány, pak by český národ opravdu zmizel. Již citovaný Heydrich chtěl, opět jeho vlastními slovy, třetinu národa poněmčit, třetinu postavit ke zdi a třetinu vystěhovat, s tím že na východě je prý hodně místa.

A nacisté se opravdu snažili. Během šesti let okupace zahynuly na popravištích, v mučírnách a v koncentračních táborech stovky tisíc Čechů. Nacisté systematicky vyvražd´ovali celé společenské vrstvy, chtěli tento národ připravit nejen o jeho politické, vojenské a intelektuální elity, ale chtěli fyzicky zlikvidovat každého, kdo by se nesmířil s jejich nadvládou. 

Chtěli celému národu zastrašováním morálně zlomit páteř, donutit jej ke kolaboraci a k poslušnosti a pak jej postupně vymazat z mapy a rozpustit jej v – jak říkali – nové Evropě, násilím sjednocené pod nacistickou ideologií. Jak řekl jiný prominentní nacista, Goebbels, již v roce 1940 : „Jestliže s tímto stavem budete souhlasit či nebudete, je lhostejné. Na samotném stavu nezměníte nic. Jestliže jste se tak jako tak stali součástí Říše, pak nevidím důvod, proč by se český národ stavěl do vnitřní opozice proti Říši.“
Naštěstí tady byl dostatek statečných vlastenců, kterým takový stav nikdy nebyl lhostejný, kteří jej chtěli změnit a kteří se proti němu postavili na odpor v odboji. Byli rozdílných politických přesvědčení či vyznání, byli  nejrůznějších povolání a profesí, byli ze všech věkových kategorií. Ale jedno měli společné :  nasazovali své vlastní životy za naše osvobození od teroru a za zachování naší národní existence. 

Bez nich by tady dnes nikdo z nás nestál, nezněl by tady žádný projev a také by tu nebyl žádný památník na jejich počest. Vzpomínejme na ně s vděčností a úctou, nejenom v květnových dnech, ale mnohem častěji. Braňme, co oni vybojovali. A nedopust´me nikdy, aby to, co se tenkrát stalo, se mohlo ještě někdy opakovat.  
Závěrem mi dovolte, abych poděkoval všem vlasteneckým organizacím, ČSBS a dalším, za to, že tento odkaz udržují. Vím že to nemáte lehké a děkuji Vám za to. Všem pak děkuji za pozornost.