EVROPA: O co se snaží Evropští konzervativci a reformisté

Z médií

EVROPA: O co se snaží Evropští konzervativci a reformisté

Neúspěšný kandidát z loňských eurovoleb, Lukáš Macek, si našel nového koníčka. Poté co se ani po zádech Josefa Zielence a Jana Švejnara nevyšplhal do Evropského parlamentu, věnuje se nekonečným rozborům na téma odchodu ODS z nejsilnější europarlamentní frakce EPP (Evropská lidová strana). Nikoliv překvapivě tak činí z pohodlných, eurofederalistických pozic, a proto jeho kritické závěry nejsou ani překvapivé, ani zajímavé, ani objevné. Přesto stojí v této souvislosti za to znovu shrnout okolnosti našeho „rozvodu“ s EPP a založení vlastní skupiny ECR (Evropští konzervativci a reformisté – www.ecrgroup.eu). 

ODS byla v kontextu evropské politiky vždy stranou „anti-federalistickou“, tedy nepodporující neustálý přenos pravomocí z úrovně národní na úroveň evropskou, posilování evropských nadnárodních institucí, centralizaci moci v „Bruselu“. Toto ovšem není v dnešní evropské politice většinový postoj. Naopak, celý smluvní základ Evropské unie, od Maastrichtské smlouvy přes Amsterdamskou smlouvu, smlouvu z Nice až k dnešní Lisabonské smlouvě, se nese přesně v opačném duchu. Evropský federalismus prozatím vítězí. Prosazování a obhajoba antifederalistické politiky bude proto vždy obtížným během na dlouhou trat´ a v dohledné budoucnosti nebude představovat v EU hlavní proud. Bude přitom čelit kritice a tlaku jak proevropských médií, tak nadnárodních institucí a politických sil, tak vlivných skupin těch, kteří se Evropou „živí“ (jako je pan Macek), a proto je dosavadní vývoj v jejich zájmu. To však není důvod rezignovat na takový program, právě naopak. 

Dokud nebyla ČR členskou zemí EU, měla ODS jen omezené možnosti, jak institucionálně a formálně prosazovat svou politiku. Spolupracovali jsme s ostatními nelevicovými evropskými stranami v rámci EDU (Evropské demokratické unie), ale připravovali jsme se na to, že časem budeme muset vytvořit vlastní evropskou politickou platformu – zejména poté, co byla EDU de facto pohlcena EPP a přestala vyvíjet činnost. 

Naše spolupráce s EPP měla vždy poněkud schizofrenní charakter. Na jedné straně nás s ní spojovala ekonomická témata – důraz na tržní ekonomiku, volný obchod, omezování veřejných výdajů – či orientace na transatlantickou spolupráci. Na straně druhé rozhodující politické síly v EPP, zejména německá CDU, zastávaly právě v evropské politice postoje ODS zcela protichůdné. Proto již v roce 2003, ještě před naším vstupem do EU, vyhlásila ODS spolu s britskou Konzervativní stranou a polskou stranou Právo a spravedlnost záměr vytvořit na půdě Evropského parlamentu novou pravicovou nefederalistickou poslaneckou frakci. Po prvních volbách do EP v roce 2004 však nebylo možno tento záměr uskutečnit, scházel dostatek vhodných partnerů. EPP byla v nákupu „nových hráčů“ úspěšnější a disponovala také potřebnými finančními prostředky. Pokračovala ve své politice z 90. let, kdy se jí podařilo, zejména pomocí německých politických nadací, ideologicky ovládnout politické elity téměř ve všech nových demokraciích střední a východní Evropy (ČR a Polsko byly čestnými výjimkami). Proto byl náš původní záměr odložen až na dobu po dalších evropských volbách 2009, kdy se jej konečně podařilo realizovat. Zdaleka však není vyhráno. Začínali jsme doslova na zelené louce, a tak potřebné organizační i finanční zázemí v podobě nadnárodního evropského politického subjektu a s ním spojené nadace – takových, jakými disponuje třeba právě EPP – se teprve rodí. 

Někdy i v ODS ještě zaznívají ojedinělé hlasy, že jsme se neměli pouštět do takového donkichotského úsilí, že jsme měli být raději konformní, hrát „při zdi“ a pokračovat ve spolupráci s EPP (přes vše, co nás dělí), nebo dokonce do EPP přímo vstoupit. Obávám se, že tyto názory, byt´možná dobře míněné, vycházejí ze špatných předpokladů. Dlouhodobá spolupráce s EPP by postupně vedla k ideovému a programovému „přeformátování“ ODS ve stranu eurofederalistickou – přesně jako se to stalo francouzským gaullistům nebo španělské Partido Popular, stranám původně „suverenistickým“, které dnes plavou s hlavním federalistickým proudem. Evropská politická budoucnost ODS leží jinde. Pokud se stane zpohodlnělou partají, zaměnitelnou za kteroukoliv jinou stranu v kterékoliv jiné evropské zemi, pak ztratí jeden z důležitých důvodů své existence. Dnešní evropská politika je totiž beztvará, plná nekonečných kompromisů z kompromisů, ovládána duchem politické korektnosti a módních témat. I nelevicové evropské politické síly dávno podlehly tomuto trendu, takže se dnes v Evropském parlamentu mnohdy nepozná, jestli mluví „eurolidovec“ nebo „eurosocialista“. Proto poptávka po skutečně reformní evropské politické síle podle mého názoru v budoucnu vzroste A pokud se ODS bude podílet na takovém reformním proudu, který dokáže formulovat a v rámci možností také prosazovat alternativní vizi EU k dnes dominantnímu evropskému federalismu, má v budoucí Evropě šanci. Jinak ji čeká osud pověstné kostky cukru v šálku kávy. 

Autor je místopředsedou frakce ECR