Jan Zahradil: Proč si lhát do kapsy

Z médií

Ad LN 1. 10.: Proč je třeba přijmout Lisabon 

Bohumil Doležal vyjadřuje pochopení pro odpor britských konzervativců vůči Lisabonské smlouvě. Zároveň si utahuje z jejich „české parodie“ (míněna nepochybně ODS), která podle něj žije někde v roce 1945, v iluzích o našich anglosaských spojencích i o Rusku. Tak naivní opravdu nejsme. Ale je třeba odmítnout módní tezi, kterou podprahově hlásá i Doležal: že totiž ten, kdo odmítá Lisabon, je vědomě či nevědomě agentem Ruska. EU by se zcela jistě bez oné smlouvy obešla (jako se bez ní obešla doposud), nezhroutila by se ani nerozpadla. Jde prostě o nové překreslení poměrů na mocenské mapě Evropy ve prospěch německo-francouzského „tvrdého jádra“ EU. To je reálpolitika, netřeba se nad tím pohoršovat, ale aspoň si také nelžeme do kapsy. 

Pokud by smlouva padla pod stůl díky „nějakým“ Irům nebo Čechům, znamenalo by to ránu především pro lídry typu Merkelové a Sarkozyho. Proto bylo vyvinuto tolik tlaku jak během sjednávání smlouvy, tak nyní během její ratifikace. Proto ostatně Topolánek nemohl v roce 2007 dojednat nic jiného, než dojednal – jsa tísněn zvenčí velkými evropskými hráči a zevnitř opozicí a koaličními partnery. Nicméně nikoliv bezvýznamná část ODS to dodnes nese s (Doležalem vtipně karikovaným) skřípením zubů. 

Považujeme za potřebné prosazovat jiný, pružnější model EU, než je Německem vygenerovaný, do střední Evropy importovaný a Lisabonem dále posílený eurofederalismus. Ten bychom totiž mohli akceptovat za jediného předpokladu: že jedinou myslitelnou budoucnost ČR vidíme v roli satelitu zmíněného „tvrdého jádra“ EU a že jsme kvůli tomu postupně ochotni rezignovat na základní atributy státní suverenity. Zda ano, či ne – na to nechť si každý už odpoví sám. 

 

Ing. Jan Zahradil, místopředseda Evropské reformní a konzervativní skupiny v EP a poslanec EP