Nemohli jsme jít sami proti všem

Z médií

Když se usadil prach po pádu vlády, napadlo vás, že to pro vás bude výhoda ve volební kampani?

Se vším cynismem, kterého jsem schopen: samozřejmě napadlo. Vznikl blíže nedefinovaný pocit, že se stalo něco nepatřičného. 

 

Nemáte pocit, že už to Topolánek s rolí oběti přehání? Děláte z toho kýč, jako byl Koncert pro Mirka.

Ten koncert šel mimo ODS, vznikl opravdu v okruhu přátel. Mám spíš strach, aby lidé nezapomněli. Chceme udržet kampaň na střetu ODS-ČSSD. O ty malé, co se motají okolo, se nezajímáme. Bojujeme s ČSSD. 

 

Ta hesla pro kampaň jste si vymysleli sami, že.

Ano. Já vůbec nesdílím adoraci agentur, které vám udělají kampaň na klíč. Ale poprvé jsme vycházeli z velkého průzkumu. Agentura nám detailně vymodelovala osm voličských skupin. Vybrali jsme čtyři, u nichž máme největší potenciál: „generace v nástupu“ nad 25 let, „internetová generace“ prvovoličů, „usazení“ s rodinami kolem čtyřicítky a potom místní „názoroví vůdci“ – organizátoři akcí na malých městech, kteří mají přes 50 let, odrostlé děti a začínají se veřejně angažovat. Naopak třeba skupina lidí před důchodem, kteří už od života moc nečekají, těší se na malý stálý příjem a práci na zahrádce, jsou spíš voliči ČSSD, někdy komunistů. 

 

A to vás nenapadlo nic lepšího než „řešení místo strašení“?

Ten bipolární střet se musí nějak vypointovat: na jedné straně zlý, defenzivní, reakcionářský proud, na druhé aktivní, dynamický, pozitivní. Se slovem „řešení“ jsme měli problém. Samo o sobě není hezké, není zvukomalebné a špatně se graficky znázorňuje. Ale ani po dvou pětihodinových brainstormingových seancích jsme nepřišli na to, jakým krátkým razantním výrazem ho nahradit. 

 

Je nevyhnutelné, že se při volbách do Evropského parlamentu rozhodují ryze domácí témata?

Asi ano. Eurovolby budou vždy trochu elitářské. Protestní hlas, na nějž spoléhá Paroubek („běžte to ODS znovu ukázat“), nebude už podle mě fungovat. Zvlášť když vyjde pár článků o europoslaneckých platech a člověk běžného příjmu si řekne: Tak to fakt nemám zapotřebí jim pomáhat. Nízká účast pak vede k tomu, že pro různé podivné jedince nebo subjekty, kteří by se do národního parlamentu nikdy nedostali, je jednodušší uspět. 

 

Máte na mysli modelky na Berlusconiho kandidátce?

To je jeden příklad. Druhým je třeba paní Bobošíková. Třetím může být nějaký lunatik ze Strany zelených, který by nejraději celosvětově zakázal lodní dopravu, protože škodí velrybám. 

 

Mají přesto letošní evropské volby nějaké společné téma? Třeba podvědomý strach z dalšího rozšiřování, zvlášť o Turecko a Ukrajinu?

Ano. Ve vzduchu je opravdu téma strachu z ohrožení zvenčí. Pro mnohé to zosobňuje Turecko. Když nějaký Francouz řekne, že zabrání Turkům ve vstupu do EU, je to věta, která může přivést nějaké voliče navíc. Ale nějaké pozitivní téma? Evropský parlament nechal vyrobit do všech členských zemí plakáty. Třeba tři jablíčka – jedno běžné, jedno bio, jedno geneticky modifikované – a heslo I vy rozhodnete, kterému zemědělství dáme přednost. Musím se smát; tohle nefunguje. 

 

Zabírá spíš strašení než řešení.

No… ano, ale snažíme se to vyvažovat. 

 

Dlouho jste byl ztělesněním odporu ODS k evropské integraci. Co způsobilo, že jste se spolu s Topolánkem a Vondrou posunuli od odporu k „eurorealismu“?

No, Saša Vondra je ve srovnání se mnou a Topolánkem největší eurooptimista či eurohujer. Vysvětlení je jednoduché. Za prvé, v koaliční vládě musíte také partnerům v něčem ustoupit. Za druhé, musíte uzavřít nějaký kompromis se zahraničními partnery. Když se začalo vyjednávat o Lisabonské smlouvě, bylo to pod taktovkou Německa, které si ji šilo na míru; logicky. A v celé Evropě se našly jenom čtyři země, které se stavěly proti původnímu textu evropské ústavy. Každá ale měla jiné důvody a příliš nespolupracovaly. Kdyby to koaliční smlouva dovolovala, pak si myslím, že by Topolánek byl schopen Lisabon vetovat. 

 

Schopen možná, ochoten ne. Sám smlouvu podepsal.

Dobře, ale nemohl udělat nic jiného. Neměl manévrovací prostor. Teoreticky mohl použít veto. Následoval by demonstrativní odchod lidovců i zelených. Topolánek by musel podat demisi a moci by se chopila nějaká široká proevropská koalice. A ta by Lisabon dokázala parlamentem protlačit. Tady nebyla alternativa. Topolánkův projev v Senátu považuji za jeden z jeho nejlepších. Všechno veřejně přiznává: Ano, kritici Lisabonu mají pravdu. Ano, 68 oblastí přechází na evropskou úroveň. Ano, ztrácíme třetinu hlasovací váhy v Evropské radě. Ale jaká je alternativa? Jen kdybychom tehdy použili veto, ale k němu nebyl prostor ani v české politice, ani v evropské. 

 

Vy byste na jeho místě jednal stejně?

Asi ano. Mám to pohodlnější, protože jsem na jeho místě nebyl. 

 

Podepsal byste Topolánkův slogan „Lisabon, nebo Moskva“?

Ne, já s ním nesouhlasím, byť jsem to nikdy neříkal nahlas. Je to jeho argument, ať si ho používá. Ale myslím, že je to zjednodušené, nepravdivé a řekl bych až populistické. Uznávám, že může fungovat v tom zjednodušení: buď budeme patřit k Západu, nebo si nás Rusko vyloupne zpátky. 

 

Co vás napadlo, když jste slyšel projev Václava Klause o selhání českých elit kolem Lisabonu?

Že to není kalkul. Myslím, že cítí velkou frustraci. Na druhé straně mě napadlo, že Klaus není člověk čelních střetů. Uvědomuje si, že když nepodepíše, může se dostat do střetu s parlamentní mocí, s částí právnické veřejnosti, podle níž je povinen smlouvu podepsat. 

 

Když má Klaus proti Lisabonu dosud nevyřešené výhrady, neměl by je prostě zformulovat a předložit Ústavnímu soudu, místo aby se schovával za senátory?

Tak jsem to myslel. Nastala chvíle, kdy smlouva prošla všemi instancemi. Všechny prostředky, kterými jsme to mohli zdržet, byly použity. Teď už je tady jen prezident a bude se s tím muset vyrovnat. Pokud je opravdu tak silně přesvědčen, že je to pro Českou republiku naprosto fatální a špatné, bude muset do konfliktu jít. Pro důstojnost prezidentské role to není úplně komfortní. Prezident má být tím, kdo spojuje, nikoli bojuje s částí politických a právních elit. 

 

Před prvním irským referendem řekl, že smlouvu podepíše. Udělá to, pokud Lisabon napodruhé v Irsku projde?

Většinou to u něj dokážu odhadnout, ale teď fakt nevím. Možná to ještě neví ani on sám. 

 

Vy jste před hlasováním Senátu mlčel, neříkal jste tak ani tak. Neulehčil jste si to až příliš?

Mnozí mi to zazlívají. Na serveru EUportál.cz jsem také zařazen mezi zrádce, že jsem nebyl proti – ale připadalo by mi to vůči Topolánkovi nesolidní. Na smlouvě je jeho podpis a já nepůjdu proti vlastnímu předsedovi, nebudu ničit stranu zevnitř. Spočítal jsem si to, dal na hromadu pro a proti a vyšlo mi, že v tuto chvíli to nemá cenu hnát na ostří nože. Na kongresu ODS k tomu velmi pěkně mluvil Martin Říman: my jsme svým voličům utekli, jsou mnohem proevropštější. A i když si myslíme, že máme pravdu, nemůžeme takto dál pokračovat, pokud za námi voliči nejdou. To není zahořklost ani rezignace. Musíme jim podat ruku a nějak je za sebou táhnout. 

 

Až konečně voliči dohoní svou stranickou avantgardu a pochopí…

Vy si z toho děláte trochu srandu. Ale lidi je potřeba nechat si Evropskou unii zažít. Až doroste generace, pro niž už to nebude symbol svobody a modernosti. V sobotu mi říkal na mítinku asi šedesátiletý muž, velký ódéesák a klausovec: „Pamatuju německý protektorát, zažil jsem čtyřicet let ruského protektorátu, a i kdyby Evropská unie náhodou byl bruselský protektorát, proti těm předchozím je to procházka růžovým sadem a nijak mi nevadí.“ Lidé vnímají potíže EU, ale ve srovnání s minulostí si pořád říkají: Zaplaťpánbůh za ni. Generace narozená po roce 1989 to už v sobě mít nebude. 

 

Na druhou stranu lze říct, že jste rezignovali na přesvědčování voličů o tom, co považujete za správné.

Co bychom měli z toho, kdybychom na své pravdě stáli až do hořkého konce? Dobrý pocit, že jsme neuhnuli. Takto, přiznávám, mnozí z nás mohou mít jistou pachuť z odklonu od té abstraktně čisté, ideologicky dobře definované pravdy. 

 

Vy ne?

Ale ano, mně také není dobře, jen se kvůli tomu neoběsím. Rozumnější je vsadit na budování nové platformy, která může pomalu prosazovat nové názory. Proto tolik spoléhám na novou frakci ODS s britskými konzervativci v Evropském parlamentu. Bez toho to nejde. Když nemáte personální, finanční a institucionální zázemí, nikdy nepostavíte alternativu eurofederalismu. V Evropském parlamentu se mnohokrát ukázalo, jak eurorealismus trpí roztříštěností na vzájemně nekomunikující skupiny… navíc když v každé je minimálně jeden cvok, kterého není možné brát vážně. 

 

Co si myslíte o irském odpůrci Lisabonu Declanu Ganleym?

Málokdo ví, že Ganleyho jsem přivedl do České republiky já. Loni v dubnu mě s ním seznámila europoslankyně Jana Hybášková, pak jsem ho potkal na nějakém večírku v Bruselu, kde už měl pověst nové hvězdy, která to všem ukáže. Říkal jsem si – to by mohla být ikona, na které by se dalo stavět. Dal jsem Klausovi vědět, že by se s ním měl potkat. Koncem července jsem byl pozvaný do Lán na oběd s Ganleym, ale tam už jsem se začal drbat na hlavě. Ganley líčil, jak postaví vlastní kandidátku v 27 zemích EU, vytvoří frakci s 200 členy a všechno převálcuje. 

 

Co říkáte na nejasnosti v Ganleyho podnikatelském příběhu?

Beru to jako součást skandalizace. Horší bylo, když začal stavět kandidátky v jednotlivých zemích a spojovat se s velmi obskurními existencemi. Nemám ani tak na mysli kolegu Železného, ten ještě patří k lepší části, spíš Ligu polských rodin. Je vidět, že Ganley jednak nemá kde brát kandidáty, jednak má špatné poradce, kteří vůbec neznají situaci v členských zemích. Jinak by třeba tady věděl, že ze spojení se Železným kouká průšvih. Bohužel pro Ganleyho ten projekt zkrachoval a ukázalo se, že zas tak schopný není. 

 

Kdo může být vůdce evropských realistů? David Cameron?

Dneska bych řekl, že už jedině on. Je dostatečně proevropský, má environmentální sklony, a nestane-li se katastrofa, je to příští britský premiér. Na britské poměry soft euroskeptik, jemuž se Lisabon nelíbí, ale nechce z EU vystupovat. On je ten důvod, proč jsem se vždycky snažil ODS táhnout od německé CDU směrem k britským konzervativcům. Proto sázím na Camerona. 

(Autor: Tomáš Němeček)