Ještě jednou Obama na Hradčanech

Z médií

Návštěvu amerického prezidenta a jeho dlouho očekávanou „evropskou řeč roku“ mediálně trochu zastínilo jak řešení české vládní krize, tak severokorejský incident s vypuštěním rakety dlouhého doletu. Právě proto stojí za to se k jeho projevu s odstupem ještě jednou vrátit. Barack Obama věnoval překvapivě mnoho prostoru tématům české historie, odkazu prvního československého prezidenta Masaryka a geniu loci Prahy. V tomto smyslu byla jeho řeč určitou výzvou našemu intelektuálnímu prostředí, které se zdá být po většinu času ovládáno jakýmsi komplexem méněcennosti. Stačí se podívat do některých zde přítomných blogů (Palatová). 

Nemalá část těch, kdož se stylizují se do role našich duchovních elit a vyplňují svými komentáři mediální prostor, tráví čas věčným fňukáním a stěžováním si na malost poměrů, což prokládají flagelantským sebemrskačstvím, sebepodceňováním a pliváním do vlastních řad. Naši politici jsou sice prý nemožní, ale stejně si vlastně víc nezasloužíme, neboť si sami ani vládnout neumíme. Proto je zapotřebí postavit nás pod osvícenou kuratelu aparátu Evropské unie, který to dokáže za nás a lépe. EU je v jejich podání mytizovaným ideálem, kterého ale pro naši inherentní malost nikdy nemůžeme dosáhnout. A čtyřicet let komunistické diktatury jsme si vlastně zavinili sami…a tak dále a tak dále…

Jistě, prezident Obama nás tak trochu velebil a brnkal nám na strunu našeho národního sebevědomí. Podle nadšené reakce, které se jeho projevu u nás dostalo, však soudím, že to v tomto případě nikomu nevadilo. Pro utahování si z amerického smyslu pro patos a pro národní hrdost u nás přitom nikdo obvykle nechodí příliš daleko. Představte si ale to pozdvižení, které by bezesporu vyvolal některý český politik, jenž by si dovolil provinit se vystoupením, podobným tomu Obamovu. Představte si tu záplavu kritiky a posměšků, kterou by tento odvážlivec sklidil od českých novinářů a rádoby intelektuálů.

A nemusíme být přitom žádní vypjatí nacionalisté, abychom cítili, že je občas dobré trochu si dodat sebevědomí a říci si, že nejsme žádný evropský „póvl“. Snad nepotřebujeme amerického prezidenta k tomu, aby nám musel připomínat, že máme být v našich dějinách i současnosti na co hrdí.