Změníme unii. Ale nejde to naráz

Z médií

V podzimních volbách předvedla ČSSD schopnost vcítit se do nálady voličů, zjistit si na jaké struny v danou chvíli zabrnkat a postavit na tom volební strategii. Populismus? Možná. Ale zafungoval. Z tohoto úhlu pohledu ale nelze dost dobře pochopit jednu věc – takzvanou »evropskou« politiku ČSSD. 

Nejde jen o fakt, že tato strana nemá na EU žádný autentický názor. Vše, co ČSSD říká o EU, je jen papouškování frází z materiálů Socialistické Internacionály. Ještě nikdy se nestalo, aby se ČSSD kriticky postavila čemukoliv, co přichází z Bruselu.

Hlavně však voliči ČSSD – jak vyplývá ze všech průzkumů – tuto oficiální stranickou linii nesledují. Jsou vůči EU daleko ostražitější, nechtějí auro, ani Lisabonskou smlouvu.

OdS má jiný problém. Její evropská doktrína je dobře teoreticky propracovaná, autonomní a realistická, reflektující národní zájmy. Ale připravovali jsme ji v době, kdy jsme si užívali jistého »komfortu« opozice. Ve chvíli, kdy se ODS dostala k výkonu exekutivní moci, narazila tato její doktrína na limity evropské »reálpolitiky«, dané tlakem silné eurofederalistické hobby doma i v zahraničí i zájmy velkých evropských hráčů (Německo, Francie).

Na tuto situaci jsme nebyli připraveni a současná vzrušená vnitrostranická debata o Lisabonské smlouvě to ilustruje víc než názorně. Přitom jednou z největších bolestí české politické současnosti je neexistence základního zahraničněpolitického evropského konsensu – nebo alespoň sblížení – mezi dvěma nejsilnějšími politickými stranami. Je to vůbec myslitelné a dosažitelné ?

Ale ano. Nevyhnutelná změna těsného sociálně-inženýrského eurofederalistického paradigmatu směrem k volnějšímu svazku evropských států totiž postupně přichází. I zmíněná Lisabonská smlouva na ni zadělává tím, jak akcentuje roli několika velkých členských zemí EU a tedy silnější prosazování jejich národních zájmů, které si bezpochyby vyžádá stejnou odpověď od ostatních. Také řešení současné finanční krize se bude odehrávat spíše podle hesla »bližší košile nežli kabát«, tudíž v režii jednotlivých národních egoismů, a povede spíše k fragmentaci EU.

Kvůli tomuto vývoji a také kvůli svým voličům bude ČSSD muset časem opustit své nepřirozené, zvenčí importované eurohujerství a přistoupit na realističtější platformu. Pro pragmatika moci Jiřího Paroubka to určitě nebude žádný problém (na rozdíl od eurofanatika Zaorálka). ODS si zase bude muset zvyknout na to, že zmíněná změna evropského paradigmatu nepřijde žádným »velkým skokem«, ale postupně, po etapách, či spíše po drobných krůčcích.

Pokud bude ODS ve vládě, její možnosti k prosazování vlastní eurorealistické politiky budou vždy omezeny. S tím je třeba se vyrovnat a ne hned křičet o zradě programu. Rozhodně by se však ODS neměla nechat svést mediálním vábením českých eurofilů po jakési »emancipaci od Klause«. Naopak, jeho názory by si měla i nadále ponechat ve své pomyslné genetické výbavě. Budou se hodit.