Stará Evropa zatočí s odpůrci. První na řadě je Ganley

Z médií

Mediální a politická vřava okolo setkání prezidenta Klause se strůjcem irského ne Lisabonské smlouvě Declanem Ganleym je velmi užitečná. Dala totiž zřetelněji vyniknout čemusi varovnému, pokud jde o situaci v dnešní Evropské unii. 

Co se to opravdu rýsuje pod povrchem všech těch hezkých řečí o evropské jednotě? Není to nic jiného než stará dobrá mocenská „reálpolitika“. Nalijme si čistého vína: souběžně s bezprecedentním rozšířením EU na 25 (a pak 27) členů přemýšlelo tvrdé jádro „staré Evropy“, jak ošetřit běh věcí tak, aby se jim nevymkl z kontroly. Rozšířením se Unie sice dostala k půl miliardě obyvatel, což bylo vítáno, protože to má ve světě větší váhu, zároveň se však od nových členů nečekaly vlastní názory. Jejich politické elity měly poslušně opakovat importovaná integrační schémata, což se téměř bezvýhradně děje. Když to nefunguje, je zle. Snad nejlépe to vystihl před lety francouzský exprezident Chirac slavným výrokem, že nové členské země propásly dobrou příležitost mlčet. To si dodnes myslí nemálo evropských politiků, i když už to neřeknou nahlas. 

Také proto vznikla napřed evropská ústava a po ní Lisabonská smlouva. Jde v ní o nové rozložení sil v Evropě, o posílení velkých evropských hráčů a o posílení evropských institucí (v nichž mají tito hráči opět rozhodující slovo). A tam, kde se dostanou ke slovu mocenské zájmy, končí veškerá legrace. Ten, kdo se postaví proti, je veřejný nepřítel a podle toho se s ním zachází. 

Teď to právě zažívá na vlastní kůži Declan Ganley. Čelí masivní skandalizační kampani, jejíž některé prvky nám mohou připomínat praktiky minulého režimu (jeho označení za agenta tajných služeb, který v cizím žoldu rozvrací evropskou jednotu), v hledáčku je i jeho podnikání. V tomto smyslu není jeho srovnání s bývalými disidenty vůbec od věci. 

V nebezpečné euromlýnici Také my začínáme čelit podobnému tlaku. První vlaštovkou byla minulý týden návštěva europoslanců z Ústavního výboru v českém Senátu, která dle popisu i očitých svědků připomínala spíše inspekční cestu vojenského velitele u neposlušné jednotky než pokus o jakýsi dialog. A to byl jenom začátek. Pokud za takových podmínek český parlament nakonec Lisabonskou smlouvu schválí, hlavním důvodem nebude přesvědčení o její prospěšnosti a nutnosti, ale především snaha vymknout se z krajně nepříjemné mocenské euromlýnice. To není dobré vysvědčení pro současnost ani budoucnost evropské integrace. Na půdorysu setkání Klaus -Ganley je dobré si tohle všechno uvědomit.