Radar, Irové a české drobečky

Z médií

Uvnitř Evropy probíhá nové překreslování mocenské mapy. To bylo podstatou jak padlého návrhu „euroústavy“, tak z něj odvozeného návrhu Lisabonské smlouvy. Nejzásadnější smluvní změnou byl nový hlasovací systém v Radě EU, doplněný téměř úplným odbouráním práva veta a převedením dalších kompetencí z národních úrovní na úroveň evropskou. 

 

Prostě ztrácíme 

Lze jednoduše matematicky prokázat, kdo je vítězem této rošády: nepochybně čtyři nejlidnatější země unie (Německo, Francie, Velká Británie, Itálie) a z druhé strany také řada nejmenších členů EU (pobaltské země, Slovinsko). Ti všichni novým hlasovacím systémem výrazně získávají na rozhodovací váze. 

Naopak všechny členské země EU ze střední kategorie (okolo 10 – 15 milionů obyvatel) na váze ztrácejí. Právě těmto zemím – včetně Česka – v důsledku uvedených změn hrozí, že do budoucna už nemusí být součástí rozhodovací většiny, přičemž zároveň nemusí mít sílu ani na vytvoření tzv. blokační menšiny. 

Důležitá společná opatření na evropské úrovni, závazná pro všechny, mohou tak být přijímána přes jejich hlavy koalicí největších s nejmenšími, ovšem s rozhodujícím vlivem „direktorátu“ silných. 

Co máme dělat my? Jeden recept nabízí ČSSD: totiž nedělat de facto nic. Tedy plavat s hlavním evropským proudem, přilepit se na tvrdé integrační jádro EU a doufat, že za tuto loajalitu nám sem tam něco spadne z evropského stolu. 

Jde vlastně o novodobou, i když velmi vzdálenou obdobu drobečkové politiky české politické reprezentace z posledních dekád 19. století. Vše, co od ČSSD slyšíme nebo čteme o EU, je bohužel jen variantou na německý, popřípadně rakousko-uherský eurofederalismus, vlastní představy žádné. V případě tak tradiční politické strany smutné zjištění. 

Naštěstí existuje i jiná cesta. Po irském NE Lisabonské smlouvě už se nelze tvářit, že smlouva vstoupí v platnost ve svém původním znění. To by byl jen monstrózní podvod. Otevírá se zde nový prostor pro úpravu smluvní základny EU a my bychom do něj měli aktivně vstoupit. Musíme se zbavit neodůvodněných obav z tzv. vícerychlostní či flexibilní EU, která je naopak do budoucna jediným řešením integračního rébusu. Všechny prvky, posilující „vícerychlostnost“ nebo flexibilitu EU, proto musíme smluvně posílit tam, kde to bude možné. 

 

Radar jako politikum 

A konečně – máme jedinečnou možnost získat geopolitický bonus v podobě umístění americké radarové základny na našem území. Politický význam tohoto kroku daleko předčí jeho význam bezpečnostní. 

Nejen tak posílíme transatlantickou vazbu ve středoevropském prostoru, ale zároveň vystoupíme z poněkud anonymní tříště postkomunistického světa a zařadíme se mezi důležité evropské hráče. 

Že se to leckomu na Východ, ale i na Západ od nás líbit nebude, je logické. Těmto tlakům ale ustoupit nemůžeme. Musíme konečně umět vysvětlit veřejnosti, jaký strategický záměr sledujeme. Nepropásněme tuhle příležitost, opakovat už se nebude.