Euroelity předstírají jízdu

Z médií

Pokračovat – nepokračovat. To jsou dva základní pohledy na další ratifikaci Lisabonské smlouvy. Přitom právně je situace celkem přehledná. Pravdu mají ti, kteří tvrdí, že bez souhlasu všech 27 členských států EU je smlouva mrtva, s odkazem na primární právo EU. 

Pravdu mají i ti, kteří odkazují na Vídeňskou konvenci o mezinárodních úmluvách, podle níž je vláda zavázána dokončit ratifikaci smlouvy, kterou podepsala. Spojení těchto dvou pohledů ukazuje, jak se věc bude vyvíjet: členské státy mohou pokračovat v ratifikaci dle libosti, nicméně základní překážka – irské NE – je stále zde. I kdyby ji všichni ostatní ratifikovali, smlouva stejně neplatí. U nás je ratifikační proces přerušen až do rozhodnutí Ústavního soudu o slučitelnosti smlouvy s českým ústavním pořádkem. Správně jsme si vymohli zmínku o této skutečnosti v závěrečném usnesení Evropské rady. ČR v tom ostatně není sama – námitky proti ratifikaci bude také řešit britský High Court (což premiér Brown přiznal) nebo německý Ústavní soud (o čemž kancléřka Merkelová raději mlčí). 

Pozitivní či naopak negativní nález Ústavního soudu jistě dále ovlivní postoje poslanců a senátorů ke smlouvě a její případné schválení nebo zamítnutí, pokud bude ratifikace vůbec pokračovat. Ale i když ČR ratifikaci dokončí, stále půjde o neplatný dokument a tedy jen o formální splnění smluvního závazku. 

Řešení budoucnosti EU je třeba hledat mimo rámec Lisabonské smlouvy – to je prosté a logické konstatování, ke kterému stačí selský rozum. Evropští státníci se mu však vyhýbají jako čert kříži. A přitom jde o hodně – o samu důvěryhodnost integračního procesu. Může být posílena – nebo naopak zcela podlomena. 

Jak zmínil ve svém sloupku v Euobserveru zastánce smlouvy (!), komentátor Peter Sain Ley Berry: „Irsko… není výjimkou. Je pouze viditelnou špičkou ledovce opačných názorů uvnitř evropského moře… podíváme-li se pod pokličku těchto problémů, nalezneme společný jmenovatel i se zastánci Lisabonské smlouvy – nedemokratická povaha evropského vládnutí. Moc byla odsunuta na evropskou úroveň a v ten okamžik voliči ztrácejí kontrolu nad správou věcí… Když ale budou evropské elity popírat irské rozhodnutí, hrozí, že demokratický deficit se prohloubí na propast.“ Nelze než souhlasit. EU potřebuje hlubokou sebereflexi. Otázkou je, zda zmiňované elity jsou této sebereflexe vůbec schopny. Spíš se zdá, že se rozhodly zatáhnout záclonky a předstírat, že vlak jede dál, jako v onom známém vtipu. 

Spoléhají na formální dokončení ratifikačního procesu, na to, že Irsko nakonec „změkne“ nebo že bude nějak „uplaceno“ formou přípodotků ke stávajícímu textu. To je ovšem nebezpečná krátkozrakost, která se v dlouhodobém pohledu vymstí nám všem.