Zaorálek jako jednonohý pirát

Z médií

Podle Lubomíra Zaorálka trpí ODS radarovou posedlostí a studenoválečnickým viděním světa (ODS zbavuje Českou republiku cti, LN 11. 4.). Když text očistíme od tohoto politického folklóru (ovšem jak vystřiženého z Haló novin), vyjde nám z něj Zaorálek jako jeden z těch postdemokratických eurofilů, pro které s koncem studené války skončily i evropské dějiny. 

Není v tom sám, v Evropě i v České republice si to myslí zástupy jinak docela chytrých lidí. Podle nich nás už teď – navzdory remcání různých kazisvětů – čeká jen postupná cesta do blažené nirvány sjednocené Evropy, v níž se budeme úspěšně vyrovnávat se všemi bezpečnostními, politickými i ekonomickými riziky současného světa. K tomu nám dopomáhej, Lisabonská smlouvo, amen. 

Je načase, aby se lidé jako Zaorálek probrali. Dějiny neskončily. Staletí trvající soupeření mezi evropskými národy nezmizí jen proto, že dnes společně čelíme teroristickým hrozbám, nebo proto, že se na obzoru vynořily Indie a Čína. 

Ano, v Evropě už neválčíme na bojištích, naše spory se přenesly ke kulatým stolům, a to je dobře. Ale nezmizely, stejně jako nezmizely národní zájmy ani archetypy chování jednotlivých národů. A my, kteří jsme domovem v tradičně neklidné oblasti Evropy, mezi Německem a Ruskem, bychom to měli citlivě vnímat. Měli bychom přece vědět, že právě proto je pro nás pevné euroatlantické partnerství mezi Evropou a USA ještě důležitější než pro jiné části našeho kontinentu. 

Abychom se nekymáceli jen na jedné noze – té evropské Evropské mocnosti kývly na rozšíření Evropské unie, ale už teď mají z toho mraveniště těžkou hlavu. Proto si ohlídaly svůj tradiční vliv alespoň v novém smluvním uspořádání EU. Proto prosadily převedení dalších národních pravomocí na evropskou úroveň. Proto prosadily nový systém hlasování v rámci těchto nových pravomocí. Už se nehlasuje jako doposud, tedy buď jednomyslně, nebo tzv. váženými hlasy, hlasuje se podle počtu obyvatel. 

Země velikosti České republiky tímto opatřením vliv ztrácejí, zatímco čtveřice nejsilnějších států EU v čele s Německem výrazně získává. Česká vláda, ač nerada, na to kývla. O to důležitější teď je, abychom se nekymáceli jen na jedné noze – té evropské -, ale stejnou silou se opřeli i o tu druhou, atlantickou. Lubomír Zaorálek naproti tomu připomíná jednonohého a jednookého piráta z dětských filmů. Když píše, že „bezhlavá orientace zahraniční politiky na jednoho aktéra je pro ČSSD nepřijatelná“, jde o nechtěnou ironii. Vždyť právě takovou politiku ČSSD léta provádí vůči Evropské unii. 

V dnešní geopolitické konstelaci je umístění radarového zařízení na našem území jedinečnou šancí, jak zvýšit svůj vliv uvnitř EU v období po Lisabonské smlouvě, jak vyvážit mocenské tlaky v době sbližování evropských mocností s Ruskem, jak pevně uchytit transatlantickou kotvu v srdci Evropy právě v čase rostoucího evropského antiamerikanismu. Pokud tuto šanci i z viny ČSSD propásneme, pak teprve se staneme, řečeno Lubomírem Zaorálkem, „malými, slabými, směšnými“.