Předsednictví EU prezident obohatí

Z médií

Před pěti lety jsem po prezidentské volbě napsal, že by Václav Klaus jako prezident mohl sehrát důležitou roli katalyzátoru při krystalizaci debaty o Evropské unii. To se do značné míry splnilo, přesto toto tvrzení platí dnes ještě více než tehdy. 

Za těch pět let se totiž EU posunula jinam, než si přejí Klausovi kritici. V roce 2003 se tančily povinné rituální tance kolem návrhu tzv. euroústavy, která měla vyřešit všechny evropské problémy. Smetla ji však referenda ve Francii a Nizozemsku a kouzlo se vytratilo. 

Německo sice úspěšně propašovalo podstatné části euroústavy do nové reformní smlouvy, ale už to není ono. Původní plán nevyšel a s ním zmizel okázalý a nabubřelý euroústavní patos. Změnila se i rétorika, dnes již není svatokrádež kritizovat ten či onen aspekt evropské integrace. Naopak kritický tón, jehož byl Klaus průkopníkem, zaznívá daleko častěji. 

Ukázalo se, že od reality odtržené projekty evropských sociálních inženýrů nemusí vždy vyjít. Je zřejmé, že – na rozdíl od přání eurofederalistů – nevzniká „stát Evropa“. Chybí celoevropský étos i démos, evropská identita i loajalita. EU není konečnou definicí evropské civilizace, je to „jen“ servisní organizace založená na smlouvě evropských států a národů. Nic více, nic méně. Očekávat od ní více se ukázalo jako chyba. I o tom mluví Klaus už léta. 

Po případném vstupu nové evropské smlouvy v platnost utichnou – možná na celá desetiletí – spory o procedurální a institucionální fungování EU. O to více zbyde času na analýzu smyslu a obsahu evropských politik. Například tolik vzývaná společná zahraniční politika EU se, bez ohledu na nově zřízenou funkci „vysokého představitele“ EU, jeví jako nedosažitelná chiméra. Ale v poslední době Unii dominuje nová móda – ortodoxní boj proti změnám klimatu. Nepodřízneme si sami kvůli této ortodoxii větev ekonomiky, na které sedíme? Evropský průmysl, od energetiky až po automobilky, už nespokojeně mručí, podívá-li se na chystaná opatření na snižování emisí. 

Ano, evropští politici se tohoto tématu vděčně chytili – je populární a lidem se to (zatím) líbí. Ale každá legrace něco stojí. Budou je voliči podporovat, až zjistí, že tuto legraci zaplatí oni – počínaje cenami energií a konče cenami výrobků? I tady se Klaus už dopředu zmocnil tématu a se známou razancí udal tón diskuse. Jeho oponenti se zatím zmohli spíše na osobní útoky než na racionální protiargumenty. 

Proto není třeba brát vážně ty, kdo v souvislosti s českým předsednictvím EU malují na zeď bubáka v Klausově podobě, ať už doma, nebo venku. Jde zpravidla o ty, kdo s ním mají z minulosti nevyřízené politické účty, nebo ti, kdo se bojí ostrých a zřetelně formulovaných názorů, protože tuší, že jejich mělká „politická korektnost“ ve střetu s nimi neobstojí. Václav Klaus, pokud využije příležitosti, české předsednictví EU jedině obohatí. Zatímco vláda bude organizovat a řešit denní evropskou agendu, český prezident může – jako onen katalyzátor – iniciovat celoevropskou debatu nad dlouhodobějšími trendy evropské integrace. 

Toho se možná jeho odpůrci bojí nejvíce -ukázalo by se totiž, že na budoucnost EU nemají monopol a že jimi propagovaná a prosazovaná představa EU není jediná správná.