Politická puberta někomu neskončila

Z médií

Tuhle scénku si Martin Bursík už asi nepamatuje. V říjnu 1990 zcela náhodně sedím – coby řadový delegát – na celostátním sněmu Občanského fóra u stejného stolu jako on. Sněm volí nového předsedu OF, Václav Klaus v tajné volbě přesvědčivě poráží Martina Palouše. Bursík se neudrží a utrousí na Klausovu adresu něco nelichotivých a nepublikovatelných poznámek. 

Drobná, ale typická příhoda. Za uplynulých více než 17 let se na tomto vztahu totiž nezměnilo téměř nic. Ti, kdo tenkrát prohráli, Klausovi nikdy neodpustili, že jim „ukradl“ Občanské fórum, přetvořil je na standardní politickou stranu a ukončil tak éru nepolitické politiky. 

Že si dovolil přežít „sarajevský atentát“ a dokonce po něm zahájil další úspěšnou část své kariéry. Že si troufl zasednout do prezidentského křesla po svém rivalu Havlovi, čímž dle nich „znesvětil“ jeho dědictví. A už vůbec ne, že tu funkci vykonával dobře a stal se tak u veřejnosti dlouhodobě nejpopulárnějším politikem. Stále vlivné bratrstvo „Pravdy a lásky“, dnes porůznu roztroušené ve veřejné sféře, bere prezidentskou volbu jako příležitost k zúčtování se svou letitou Nemesis. Nejde jim o to mít za prezidenta někoho lepšího než Klaus – jenom ať to není Klaus. Kdyby si mysleli, že Klause porazí jeho vlastní pověstná tenisová raketa, podporovali by ji. 

Ze všech sil troubí do útoku k pomyslné „poslední bitvě“, v níž je dovoleno vše. Proto Martin Bursík – podobně jako tehdy – bez zábran řekne o Klausovi cokoli. Naposledy třeba, že používá „xenofobní“ a „národoveckou“ rétoriku. Absurdní a směšné – zřejmě Bursík ještě nikdy nepotkal žádného skutečného xenofoba či nacionalistu a já mu to ani nepřeji. 

Často lze slýchat různé nářky a stesky nad zdejší, údajně málo vyspělou politickou kulturou. Nikdy jsem jim nepopřával příliš sluchu, z vlastní zkušenosti vím, že v jiných evropských zemích to není o mnoho lepší. Ale to, co právě předvádí „Pravda a láska“, je opravdu příznakem ještě neskončené politické puberty. 

Bez špetky nadhledu, ruku v ruce s Jiřím Paroubkem degradují výběr do první ústavní funkce státu na vyřizování osobních účtů a léčení vlastních mindráků. Tak důležitý akt, jakým je volba prezidenta, si to nezaslouží.