Pomůže Švejnar Paroubkovi?

Z médií

Od roku 2003, kdy z Pražského hradu zmizel Václav Havel, bloudí českou politikou malý, leč intelektuálně a mediálně vlivný sirotek v podobě bratrstva „Pravdy a lásky“. 

V posledních volbách vzala jeho část nejspíš zavděk zelenými. Jinak ale tato těkající vrstvička voličů nadále toužebně vyhlíží spasitele, který se zvenčí snese do (dle nich zabahněného) českého politického rybníku, aby jej konečně vyčistil. Co na tom, že to už párkrát nevyšlo, zkusme to znovu – říkají si. Že za takovým „mesiášstvím“ často bývá chladný politický kalkul nebo konkrétní ekonomické zájmy? To emocemi zmítané „Pravdělásce“ zpravidla buď nedojde, nebo si to nepřipustí. 

Nyní přichází další adept na spasitele v řadě, Jan Švejnar. Pro tuto chvíli se zdá být ideálním koagulantem, jenž vysráží ve zmíněném rybníku z pár rozptýlených procent „Pravdylásky“ cosi dočasně existujícího a zdánlivě nového. 

Jiří Paroubek to ví a zde hledejme jeho motivy pro podporu Švejnarovy kandidatury. Paroubek se od nástupu do vysoké politiky netají chutí usednout v hradním křesle sám. K tomu potřebuje uspět v příštích volbách a poskládat prezidentskou koalici, která jej pak v roce 2013 dostrká ze Strakovky na Hrad. Paroubek věří, že spřízněný a jemu zavázaný prezident „předskokan“ mu tento cíl usnadní. 

Zároveň by se mu hodila nějaká „Švejnarparty“, s níž by mohl v případě volebního úspěchu stvořit středolevou vládu, podobnou té Špidlově z roku 2002 („Švejnarparty“ by tam nahradila tehdejší US), místo vládnutí s komunisty. To by sice Paroubkovi vůbec nevadilo, ale v EU by takové spojení mnohým asi nevonělo – a Paroubek se přece nade všechno rád v EU líbí. A také postavení komunistů v Senátu bude vždy pro jeho prezidentskou ambici bezvýznamné. 

Kámen úrazu je, že pro svůj záměr potřebuje Paroubek právě teď komunistické hlasy. A tak komunistům slibuje a tlačí, aby dali své hlasy Švejnarovi. V minulých dnech se k němu připojil exprezident Havel, při chuti konečně si vyřídit účty s rivalem Václavem Klausem. Ani jeden z nich nedodává, že komunisté by tím paradoxně resuscitovali havlovskou „Pravdulásku“, vyrobili Paroubkovi možného koaličního partnera a místo touženého podílu na moci si pak nejspíš vysloužili další léta v opozici a možná nějakou tu ohlodanou kost z vládního stolu. 

To vše navíc za předpokladu, který dnes není ničím než přáním – otcem myšlenky: totiž že se Paroubek udrží v čele své strany až do nových voleb a že je vyhraje. Pokud ne, nic z uvedeného neplatí. Stratégům KSČM sice do hlav nevidím, ale řekněte – být jimi, vsadili byste na takovouto „jistotu“?