Klausovi evropští kritikové pálí na špatný cíl

Z médií

Článek Lukáše Macka (MFD 30. 11.) ukazuje, jaká bude ve zbývajících dvou měsících taktika „antiklausovské“ koalice. Útočit na Václava Klause přes evropská témata, vykreslit jej jako nepřijatelného a pro budoucnost země škodlivého eurofoba, pokusit se vnést rozkol mezi Hrad a ODS, popř. do ODS samotné, a využít přitom skutečnosti, že ODS, zatížená vládní odpovědností, navíc v koaliční vládě, nemůže akcentovat některá evropská témata tak ostře, jak by si sama přála. 

Je to však střelba na špatný cíl a slepými náboji. Právě prezidentův koncepční přístup k diskusi o podobě EU patří mezi nejsilnější argumenty, proč má být znovu do své funkce zvolen. 

Macek tvrdí, že Klausova kritika EU je „ideologická“ a „salonní“. 

Nikoliv, „salonně“ a „ideologicky“ buduje evropskou integraci úzká politickoakademicko-úřednická vrstva, na níž je tento proces v podstatě od samého začátku postaven. Do této vrstvy patří i „zlatá“ evropská mládež (včetně pana Macka), která napřed dlouhá léta proplouvá evropskými vzdělávacími ústavy, výzkumnými pracovišti a úřady, aby se v nich pak definitivně usadila a zabývala se – čím jiným než Evropskou unií. Právě tito „profesionální Evropané“ neúnavně konstruují teze o společném „evropském“ vědomí, vytvářejí „evropské“ veřejné mínění, prosazují „evropskou“ identitu a jiné fiktivní hodnoty, které ve skutečnosti u evropské veřejnosti absentují. Že to není pravda? 

Stačí se pro příklad podívat na volební účast a na styl volebních kampaní ve volbách do Evropského parlamentu, který byl arbitrárně stvořen coby ztělesnění evropanství a výkladní skříň celoevropské demokracie. Evropská veřejnost jej takto nikdy nepřijala, proto od roku 1979 účast v eurovolbách setrvale klesá a volební kampaně jsou neseny národními, nikoliv celoevropskými tématy. 

Je to proto, že evropské národy dávají stále přednost loajalitě a sebeidentifikaci se svým vlastním státem před EU. Tu přijímají „jen“ jako nástroj ke správě části věcí veřejných, ne jako garanta vyjádření své národní existence (snad jen Němci – z pochopitelných důvodů – vyměnili svoji, v minulosti několikrát nezvládnutou národní identitu za identitu evropskou). 

Václav Klaus to ví, vnímá a právě o tom hovoří. Že to vadí a bude vadit části evropských politických elit, které si nejvíce ze všeho přejí „klid na práci“, je nepochybně pravda. To však není důvod, aby z Hradu zaznívaly v příštích pěti letech ploché, bezobsažné a mnohokrát opakované proevropské fráze, jaké slýcháme – bohužel – od řady jiných politiků tady i v EU. 

Naopak ani největší Klausovi názoroví odpůrci nemohou popřít, že jeho hodnocení EU je promyšlené, systémové, a tím také inspirativní. V tomto ohledu Česká republika na jeho znovuzvolení rozhodně neprodělá.