Turecko v EU může být příkladem

Z médií

Tak dlouho vede Josef Zieleniec boj proti pomyslné „xenofobii“ a „izolacionismu“ ODS, až se sám dostal k těmto antihodnotám nebezpečně blízko. Tak dlouho bojuje proti „nacionalismu“, až se sám stal někým, kdo směle snese pojmenování „euronacionalista“. Svědčí o tom jeho poslední výpady proti vstupu Turecka do EU. 

Třeba mu ale křivdím. Třeba jde o pouhý oportunismus, způsobený bezradností z absence tématu, na němž by se mohl zviditelnit. Ať tak nebo tak, jeho vývody jsou typickou ukázkou intelektuálního omylu části evropských politických elit, která činí svá přání otci myšlenek. 

Tito lidé – ať už je označíme za federalisty či integracionisty – se tureckého členství v EU bojí, protože Turecko považují za kulturně a civilizačně odlišné od zemí EU, a tudíž za rizikové. Je to proto, že si představují dnešní Evropskou unii jako jakési esenciální vyjádření samotné podstaty evropské kultury a civilizace a zároveň jako jejich nejvyššího garanta a ochránce. 

EU však ničím takovým není. Historicky je to „pouze“ další organizační pokus o uspořádání vztahů mezi evropskými národy a státy na základě mezinárodních smluv. 

Přes všechna velkoústá prohlášení nepředstavuje dnes EU o mnoho víc než společný trh (navíc stále nedokončený a velmi přeregulovaný), doplněný souborem institucionálních a systémových pravidel pro rozhodování. Celá další „nadstavba“ EU je do značné míry stále Potěmkinovou vesnicí. Proto se také není třeba obávat, že by budoucí vstup Turecka do EU narušil tradice a hodnoty evropských národů – ty si je dokážou ohlídat samy. Ano, Turecko musí ujít ještě dlouhou cestu ke splnění smluvních podmínek svého členství v EU. 

Úspěšné završení této cesty se ale může stát přelomovým modelovým příkladem toho, že umírněný islámský režim lze přece jen spojit s pluralitní demokracií západního typu. Ostatně, jsou to právě především vládnoucí islamisté ze strany AKP premiéra Erdogana, kteří nejvíce stojí o členství v EU a propagují je, na rozdíl od sekulárních politických sil a strážců kemalovských tradic, kteří jsou vůči EU mnohem ostražitější. 

Unie by si neměla klást nedosažitelné „globální“ cíle. Raději ať se stará o to, na co stačí – např. o rozšiřování pásma stability a demokracie u svých vnějších hranic. To posílí i stabilitu a vnitřní bezpečnost uvnitř EU. Sbližování Turecka s Unií je jedním z nástrojů k dosažení tohoto cíle, nemluvě o dalších, jako je posílení energetické bezpečnosti či rozšíření jednotného trhu. 

Pokud bude mít Turecko pocit, že EU s ním nehraje fér hru, že něco jiného říká a něco jiného dělá, pak se logicky od EU odvrátí a vydá se jiným směrem. EU se bohužel takto chová a zdá se, že u některých evropských politiků jde dokonce o špatně skrývaný záměr Turecku jeho evropské ambice natolik znechutit, až od nich samo upustí. 

Pokud je tomu tak, EU by se měla rychle vzpamatovat. Zažene-li krátkozrace a populisticky Turecko od svých bran do jiných geopolitických souřadnic, může se dočkat nepříjemných překvapení.