Vyznání pragmatického euroskeptika

Z médií

Europoslanec Zieleniec napsal v MFD 19. 10., že jsem se při jednání o nové evropské smlouvě prý nedal zahanbit a „pilně sypal hradní písek do soukolí možné dohody“. I nechtěné ocenění od politického rivala potěší, takže za ně děkuji. Ale ano, písek do soukolí snah o přeměnu EU na federální kvazistát jsem sypal vždy a budu tak činit nadále, zároveň však vím, co je umění možného. Je tedy nová evropská smlouva přijatelná i pro euroskeptika, který by si přál zcela odlišné smluvní uspořádání Unie a upřednostňuje mezivládní model? 

Podívejme se na kontext: doma je ODS v koalici se dvěma eurofederalistickými stranami (KDU, SZ), s nimiž musela najít první kompromis (navíc ČSSD není žádnou lepší alternativou). A v EU pak patřila ČR ke čtyřem státům požadujícím změnu, proti nám stálo 18 (!) zemí, které nechtěly na „euroústavě“ měnit ani čárku (ostatní mlčely). Co se v této situaci dá považovat za úspěch: byl opuštěn původní ústavní koncept včetně symboliky, zmizel všechen nesmyslný étos i patos s tím spojený, právně i terminologicky jsme se vrátili k běžné mezinárodní smlouvě. To není vůbec málo. 

Dále – přes veškeré řeči o společné zahraniční politice i přes zřízení nové funkce zůstává fakticky zahraniční, bezpečnostní i obranná politika striktně v mezivládní rovině a nadále zde platí jednomyslné rozhodování. Pokud jde o justici a vnitro, jsou sice „komunitarizovány“, nicméně pro budoucnost existuje možnost „optoutu“ (neúčasti) ze společných politik a také jurisdikce Evropského soudního dvora nebude v těchto oblastech platit ještě pět let. Posílený princip „žluté karty“ i princip „obousměrné flexibility“ zvyšuje možnost obrany národních vlád i parlamentů proti leckdy škodlivým legislativním aktivitám Evropské komise. 

 

Nová evropská smlouva je „včerejší bitva“ 

Tzv. Charta základních práv není součástí smlouvy, což poněkud oslabuje její právní závaznost a umožňuje např. Ústavnímu soudu vykolíkovat hřiště tak, aby prostřednictvím Charty nedocházelo k průniku evropské jurisdikce do oblastí, které jí nenáležejí. Za důležitý, byť částečný úspěch lze také považovat odložení „euroústavního“ hlasovacího systému v Radě EU až za rok 2014 (hraničním datem je 2017). Tento hlasovací systém je zásadně nespravedlivý a vytváří v EU podmínky pro budoucí dominanci čtyř nejlidnatějších států. Tady bych ještě neházel flintu do žita – právě zmíněná prodleva otevírá dostatek času i prostoru pro propagaci daleko spravedlivějšího „jagellonského“ kompromisu u veřejnosti v evropských zemích a uvidíme, zda se za několik let atmosféra nezmění. Principiální českou podporu zmíněnému polskému návrhu (který by jinak zůstal osamocen) považuji za jednu z nejsvětlejších chvil naší zahraniční politiky posledních let. Naopak asi největším neúspěchem je z euroskeptického pohledu další redukce práva národního veta a rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU, což nepochybně zhoršuje postavení naší země z hlediska jejího možného přehlasování. Ale tady jsme neměli ani sílu, ani možnosti ke změně. 

Sečteno, podtrženo – pragmatický euroskeptik určitě nebude hovořit o vítězství, zároveň však ví, že za daných podmínek jsme se u nové smlouvy dostali až na samou hranici dosažitelného. Dalším krokem už mohlo být jen zablokování celého jednání, popř. ratifikace. Pokud by k tomu ODS přistoupila, znamenalo by to nepochybně rozpad vlády a vznik nové, z hlediska našeho vztahu k EU horší, protože výrazně poddajnější koalice. Nová evropská smlouva je už dnes „včerejší bitvou“ a takové zpravidla nemá význam bojovat. Je spíše třeba se dobře připravit na bitvy zítřejší.