Snad se v EU mění atmosféra

Z médií

Kolegyně Jana Hybášková si špatně přečetla, co je doopravdy uvedeno v mandátu pro sepsání nové Reformní smlouvy EU. Jinak by se nemohla rozplývat nad „jednou zahraniční politikou“, kterou prý bude EU napříště reprezentována (včetně zastoupení v RB OSN) a také nad společnou obranou EU (Nová smlouva EU si zaslouží referendum, LN 18. 9.). 

Červnový mandát totiž jasně praví, že „ustanovení týkající se společné zahraniční a bezpečnostní politiky včetně vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a evropského útvaru pro vnější činnost neovlivní stávající právní základ, povinnosti ani pravomoci jednotlivých členských států, pokud jde o formulaci a provádění jejich zahraniční politiky, jejich diplomatických služeb, vztahů se třetími zeměmi, včetně členství členského státu v Radě bezpečnosti OSN.“ Dále mandát uvádí, že „ustanoveními upravujícími společnou zahraniční a bezpečnostní politiku není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky členských států“, a to je ještě zvýrazněno poznámkou, že „zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu“. Sečteno, podtrženo a přeloženo do srozumitelné řeči – zahraniční, bezpečnostní i obranná politika nadále zůstávají doménou jednotlivých členských států, nepřesouvají se do jurisdikce EU. 

 

Ne federalistickým schématům 

Také Hybáškové jásání nad sbližováním trestního a civilního práva EU je třeba uvést na pravou míru. Budoucí smluvní ustanovení o tzv. prostoru svobody, bezpečnosti a práva umožní totiž jednotlivým státům uplatnit v případě potřeby individuální opt-outy (výjimky). 

Ani to, co Hybášková napsala o změně hlasovacího systému, neodpovídá skutečnosti. Ponechme stranou, že český politik může vítat (!) zavedení pro nás nevýhodného „euroústavního“ hlasovacího mechanismu. Dobrou zprávou je alespoň to, že se tento krok odkládá de facto až do roku 2017, o což se mj. zasloužil i principiální postoj české vlády na červnové Evropské radě. Je tedy dost času na vytváření politické i veřejné podpory pro to, aby tento hlasovací systém vůbec zaveden nebyl a aby se EU dohodla na jiném, spravedlivějším a reprezentativnějším modelu, který představoval například polský „jagellonský“ kompromis. 

Jinak je celkem pochopitelné, že Jana Hybášková si potřebuje nalakovat skutečnost alespoň trochu narůžovo. Sama přiznává, že „oproti ústavě jsme o krok zpět“ a že „pro nás, kdo si přejeme evropskou federaci, reformní smlouva nepřináší to důležité“ a také píše, že jde o tvrdou prohru nacionalistů 19. století. S obojím je možno souhlasit. Pro nás, kteří si evropskou federaci v žádném případě nepřejeme, je nová smlouva (zatím) malým příslibem toho, že v EU se mění atmosféra, že koncept „euroústavy“ definitivně zkrachoval a padesát let stará federalistická schémata budou pomalu opouštěna. A politici „19. století“ opravdu budou časem poraženi – alespoň ti, kteří stále chtějí mít EU jako obdobu někdejších nadnárodních impérií, nikoliv jako pružnou, decentralizovanou a deregulovanou mezinárodní organizaci, odpovídající potřebám 21. století.