Rozhovor pro Hospodářské noviny

Z médií

V ODS se roky připravoval na post ministra zahraničí. Nakonec na něj zbylo jen místo vyjednávače pro smlouvu o reformě Evropské unie. Při debatě o zahraniční politice má ale v domovské straně stále silné slovo. 

Vláda teď hledá nového stálého zástupce při EU, který bude hrát klíčovou roli v době, kdy budou Češi unii předsedat. „Měla být to být politicky vyprofilovaná osobnost, která má něco za sebou, umí několik jazyků a má třeba i nějakou zkušenost z byznysu,“ říká v rozhovoru pro HN europoslanec Jan Zahradil. 

 

Vláda vymění šéfa českého zastoupení při EU Jana Kohouta. Není trochu malicherné, že jako důvod se uvádí jeho členství v ČSSD?

Pan Kohout je celkem schopný kariérní diplomat. Kromě toho je ale poměrně významným členem ČSSD, a jak si jistě vzpomínáte, v roce 2005 se téměř stal premiérem sociálnědemokratické vlády. Neříkám, že je to nějaká jeho fyzická vada. Ostatně – jistě to neznamená ukončení jeho profesionální dráhy, pouze přejde na jiné působiště. Ale v době českého předsednictví bude vláda se zastoupením v Bruselu hodně na těsno komunikovat, a má proto právo si v dostatečném časovém předstihu vybrat někoho, kdo jí bude plně vyhovovat. 

 

Kdo by to podle vás měl být?

Někdo, kdo bude hájit české zájmy a nebude to pro něj jen otázka existenčního zajištění. Za posledních několik let jsem totiž udělal určitou zkušenost s takzvanými bruselskými odborníky. Někteří z nich jsou odborníky hlavně na svou vlastní budoucnost. A bohužel jim to mnohdy v České republice prochází. 

 

To mluvíte o kom? O Pavlu Teličkovi?

Nechám to bez komentáře. Tím bude doufám dostatečně výmluvné, koho jsem tím myslel. Český velvyslanec pro dobu předsednictví by měla být politicky vyprofilovaná osobnost, která má něco za sebou, umí několik jazyků a má třeba i nějakou zkušenost s podnikáním. Zkrátka: umí se pohybovat ve světě politiky, byznysu i diplomacie. 

 

Podle Lidových novin vláda oslovila Vladimíra Dlouhého. Soudě podle toho, jak zdůrazňujete slovo „byznys“, je to zřejmě i váš kandidát.

Nejsem členem vlády, nemohu mluvit za ni. Nicméně s Vladimírem Dlouhým jsem v prosinci 2003 jednal o tom, zda by přijal nabídku stát se prvním českým eurokomisařem. Bylo to míněno tak, že bychom se ho pokusili prosadit jako společného českého kandidáta. Tehdy se však pan Špidla s námi o společných kandidátech nebavil, takže zůstalo jen u neformálního jednání. Pokud by měl nyní Vladimír Dlouhý zájem, určitě bych ho podporoval. Na té pozici by se mi líbil. 

 

Evropskou událostí týdne bylo propuštění bulharských rukojmí z Libye. Co říkáte na úvahu, že se to povedlo díky členství Bulharska v EU? Osamocené Bulharsko by bylo slabé, Francie by se zdaleka tak neangažovala, pokud by nešlo o „člena klubu“.

Těžko říct. Je to samozřejmě možné, či velmi pravděpodobné. Ale žádné konkrétní indicie o tom nemám, třeba to je přání otcem myšlenky. 

 

Souhlasíte s kritiky francouzského prezidenta, podle nichž Nicolas Sarkozy Evropské unii „ukradl úspěch“ a přivlastnil si výsledky její předchozí diplomacie?

Ode mě by takový výrok určitě nezazněl. Pro mě je důležitý výsledek: tedy že ti lidé byli propuštěni. Ale zdá se mi možné, že role celé EU byla v této věci menší, než se o tom mluví. Možná větší roli sehrála konkrétní dvoustranná diplomacie Francie či jiných států. Angažmá prezidenta Sarkozyho chápu jako součást jeho celkové strategie, jak Francii profilovat na evropském poli před blížícím se evropským předsednictvím. Vzásadě na takovém angažmá nevidím nic, co by bylo zapotřebí a priori kritizovat. 

 

Budete se jako europoslanec ptát, kdo zaplatil výkupné za bulharská rukojmí, zda to bylo ze společných peněz Evropanů?

To mě samozřejmě také zajímá – jestli byly třeba použity nějaké speciální fondy, které mají souvislost s evropským rozpočtem. To skutečně považuji za úkol pro europoslance. Teď v červenci je ale v Bruselu okurková sezóna, interpelaci by nebylo kam posílat. Ovšem jen co se Evropský parlament 3. září opět začne zasedat, pak se dají otázky v tomto směru určitě očekávat. 

 

Je možné, že se na propuštění podílela i Česká republika? Francouzský tisk spekuluje o tom, že přislíbila odpuštění svých pohledávek vůči Libyi?

O ničem takovém nevím. Zaznamenal jsem oficiální vyjádření české diplomacie, že se k ničemu takovému nezavázala. 

 

Předsednictví Evropské unie budeme přebírat od Francie. Prezident Nicolas Sarkozy je teď asi nejaktivnějším evropským politikem. Co od něj máme čekat?

To bych také rád věděl. Z těch prvních týdnů po jeho nástupu mám pocit, že skutečně bude dělat politiku francouzských národních zájmů. A nebude se příliš rozpakovat, když se ty zájmy dostanou do křížku s takzvanými evropskými, upřednostnit francouzské. Doba věčného francouzsko-německého motoru je za námi. Začíná pomalu odcházet do historie. Musíme se nějakým způsobem naučit s novou situací žít, protože pan Sarkozy bude prezidentem ještě řadu let a Francie bude chtít nově definovat svou roli v Evropské unii. Určitě se bude snažit hájit francouzské ekonomické zájmy, možná sáhne i k ochranářství. Určitě se ale také bude snažit doma zavést ekonomické reformy. Myslím, že nějaké styčné body pro jejich a naše předsednictví najít můžeme. Těžko to ale bude reforma společné zemědělské politiky. 

 

Ten postoj k národním zájmům by vám mohl být blízký. Sarkozy říká na rovinu, že mu jde o národní zájmy. Je pro Česko lepším partnerem, než byl Jacques Chirac?

Možná srozumitelnějším, předvídatelnějším. Máte pravdu: jestli někdo přichází s politikou národních zájmů a hovoří o nich otevřeně, mě to nijak neuráží a ani mi to nevadí. Je to čistější hra. 

 

Francouzské národní zájmy budou – třeba v ekonomice – v rozporu s českými. Na co se máme připravit?

Ochrana některých ekonomik bariérami tady přetrvávala léta. A to i ze strany států, které měly jinak plná ústa evropských zájmů a společných evropských hodnot. Vzpomeňme, že dvě naše sousední země – Německo a Rakousko – nejenže neuvolnily trh práce, ale budou ho zřejmě držet ještě několik dalších let, ačkoliv k tomu nejsou žádné racionální důvody. Budeme se pohybovat ve stejném prostředí jako dosud. Možná se změní jen rétorika, psychologie, atmosféra. To bylo koneckonců vidět už na posledním summitu, kde se jednalo o nové reformní smlouvě. Ubylo patosu a zbytečných řečí, věci se začaly nazývat pravými jmény. Myslím, že to může jedině prospět. Musíme se prostě naučit žít s tím, že se pohybujeme v prostředí, kde se národní zájmy střetávají. 

 

Francie se bude snažit chránit své firmy i pracovní trh. Sarkozy už dlouho kritizuje nízké firemní daně v zemích střední Evropy.

Proto bychom si měli dát velký pozor na aktivity, které v poslední době vyvíjí evropský komisař Kovács. Plíživě postupuje ve snaze harmonizovat uvnitř Evropské unie daně. Tady se naše zájmy jasně kříží. Pokud nám něco nevyhovuje, pak je to sjednocování daňových sazeb. Měli bychom se proti tomu silně postavit a trvat na tom, že daňová konkurence musí zůstat v Evropské unii zachována. Je jasné, že tady budeme sledovat opačné cíle než Francie. 

Velkým tématem se stává ekonomická bezpečnost. Státní fondy z Ruska, Číny a některých arabských zemí disponují sumou na úrovni 15 procent světového HDP a rozhlížejí se, kam je investovat. Je rozumné hledat evropský model, jak se před nimi chránit, nebo si to má každá země dělat po svém? 

Mám vždy obavy, když se mluví o celoevropském postupu, jestli tím není míněno, že všichni budeme postupovat jednotně, ale profitovat budou jen někteří. Málem jsem si vysloužil Ropáka roku za kritiku směrnice o chemických látkách REACH. Já prostě tvrdím, že důvod, proč byla tato směrnice přijata – tedy ochrana zdraví a životního prostředí, není ten hlavní. Ukazuje se, že tato směrnice pomůže vyčistit evropský trh od malých výrobců, i těch českých. Proto jsem ostražitý, když někde zaznívá, že je něco v evropském zájmu. Vždy je dobré se podívat, jestli za tím není ještě něco ve druhém nebo třetím plánu. 

 

Máme se bát ruského státního kapitálu v evropských podnicích?

Jsem přesvědčen, že velká část naší ekonomiky, včetně strategických firem, je v držení velmi mocných nadnárodních koncernů. Nemluvil bych přímo o strachu, ale o rozložení rizika. Nikdo by toho neměl ovládat příliš, pak se stáváme závislými. 

 

Ostře jste kritizoval jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí. Prohlásil jste jeho názory za „diplomaticky řečeno nejasné“. Řekl jste také, že se Martin Bursík snažil nominací „člověka blízkého intelektuálnímu bratrství pravdy a lásky Václava Havla“ vyvolat rozkol v ODS a připravit protikandidáta Václavu Klausovi. Jak se tedy ve vašich očích kníže Schwarzenberg jako ministr osvědčil?

Musím přiznat, v tomto bodě jsem se velmi výrazně mýlil. Pro mě je jeho působení rozhodně příjemným překvapením. A řekl bych, že je to možná nepříjemné překvapení pro některé členy Strany zelených, kteří se asi domnívali, že tam vysílají někoho jiného. Názory a postoje pana ministra jsou mi ve velké většině naprosto blízké. Některé jeho žertíky o rakouských odpůrcích Temelína naši sousedé tak úplně nepřijali… Ale zrovna to se mi na něm líbilo: chová se velmi konzistentně a neústupně, pokud jde o naši autonomii ve využívání jaderné energetiky. Stejně se mi líbí i jeho práce na posilování vztahů se Spojenými státy a vůbec celé transatlantické vazby mezi EU a USA. A koneckonců mám i pocit, že pokud se někdo domníval, že v osobě Karla Schwarzenberga přichází devotní euronadšenec, pak se také zmýlil. Jeho postoje vůči EU jsou velmi realistické a zdravé. 

 

Co se odehrává v ODS při debatách o reformě veřejných financí?

Jsem členem grémia ODS a měl jsem možnost vyslechnout většinu debat. I Vlastimila Tlustého, když na jedné z výkonných rad obhajoval svůj návrh. V tuhle chvíli sdílím názor, že kompromisní batoh představuje maximum možného a také dobře míněnou snahu ozdravit veřejné finance. Nemám dilema. 

 

Projde sněmovnou vládní verze, protože skupina rebelů nemá v ODS výraznou podporu, ani motivaci vládu položit?

Neříkám, že bych si na to vsadil, ale jsem přesvědčen, že na tomhle vláda nepadne.