Budiž, dohodněme se. Ale ne za cenu slabšího Česka!

Z médií

Klíčové je hlasování kvalifikovanou většinou. Můžeme usilovat o změnu navržených pravidel nebo žádat, aby EU nezasahovala do rizikových politik, říká vyjednavač a europoslanec za ODS Jan Zahradil. 

 

Z berlínské schůzky národních vyjednavačů pro přípravu nové evropské smlouvy vyplynulo, že je buď možné vypracovat nový dokument na základech původního textu, nebo modernizovat platné smlouvy o EU a nic nového nesepisovat. Chcete A, nebo B?

To je pouze formální stránka věci. V této záležitosti je vláda ochotna přistoupit na jednu i druhou pozici. Nás přednostně zajímá obsah. 

 

O co budete bojovat nejvíce?

Zásadní, a také nejtěžší, bude pro nás nastavení hlasovacích procedur v Radě EU. 

 

Proč?

Protože je prokazatelné, že podle návrhu ústavní smlouvy bychom přišli proti současnosti přibližně o třetinu hlasovací váhy. To se musí nějak vykompenzovat. 

 

Jakým způsobem?

Možnosti jsou dvě. První je vymyslet nějakou novou formulaci kvalifikované většiny. To je obsahem tzv. jagellonského kompromisu, se kterým přišli Poláci. Na jeho základě by se náš podíl zvýšil na úroveň smlouvy z Nice, Polsko a Španělsko by zůstaly na svých. Vytvořila by se tak situace, kdy by už nehrozil diktát tří či čtyř velkých států, které by vždy nakoupily několik hlasů od malých zemí a vytvořily hlasovací většinu. Není to ani smlouva z Nice, ani euroústava. Něco mezi tím. Nebo za druhé, pokud se toto nepodaří, hledat možnost, jak se nepřipojit k některým opatřením na úrovni celé Unie. 

 

Které z těchto cest dáváte přednost?

Polská cesta má výhodu, že když se po ní vydáme, tak už to budou dva státy, které žádají o otevření problému kvalifikované většiny. A třeba Španělé se netají: my tento problém hlasování otevírat nechceme, ale když to uděláte, přidáme se. 

 

Když tento tlak selže, čeho docílíte tím, že se budete snažit, aby se dalo vycouvat z některých společných rozhodnutí?

V situaci, kdy máme nejasně definované sdílené kompetence, pokud jde například o ochranu spotřebitele či životního prostředí, vzniká velké nebezpečí, že můžeme být přehlasováni. Že se bude v Česku vytvářet ekonomické prostředí, které nebude zcela v souladu s tím, co by chtěla domácí vláda. 

 

Proč je riziková právě ochrana spotřebitele a ekologie?

O ochraně spotřebitelů a životního prostředí mluvím také proto, že v obou případech jde o módní způsob jak sahat do ekonomiky. Když zpřísníte předpisy pro výrobu některých potravin a jejich výrobcům uložíte povinnost uvádět na obalu další parametry, zvýšíte jim náklady. Takové věci se nedějí náhodou. Typickou ukázkou je evropské opatření o chemickém průmyslu Reach. 

 

Ukázkou čeho?

Tato směrnice o testování látek vznikla podle mne ve spolupráci velkých průmyslových gigantů západní Evropy a evropských institucí. Jedním z jejich cílů bylo ukázat, že se EU stará o životní prostředí. Stejně tak šlo o vyčištění trhu od menších firem, zejména těch středo- a východoevropských. A ztížit pozici exportérů ze zemí mimo EU, například Japonska. 

 

Česká strana dokonce prosazuje, aby bylo možné převádět některé unijní kompetence zpět na členské státy… 

Odvoláváme se na princip subsidiarity, podle něhož by každá kompetence měla být spravována na úrovni, kde to je nejefektivnější. A jsme přesvědčeni, že ne všechny kompetence, které si EU přivlastnila, jsou spravovány nejlépe. Řadu z nich by určitě bylo možné vrátit zpět na národní úroveň. Pokud by stát či jejich skupina měly pocit, že nějaká kompetence na evropské úrovni není dobře spravována, měly by mít právo požádat EK, aby celou věc přezkoumala a některou kompetenci případně vrátila na národní úroveň. 

 

Narážíte na nějakou konkrétní politiku?

Hodně prostoru pro vracení pravomocí bude s reformou zemědělské politiky. 

 

Co se bude dít nyní? Do Evropské rady, která má rozhodnout, zbývá zhruba měsíc…

Určitě je dál o čem se bavit. My vyjednavači jsme svoji misi ukončili, ale je možné, že bude ještě jeden dolaďovací mítink. Času moc nezbývá. Evropská rada zasedá 21. a 22. června. Předpokládám, že kancléřka Merkelová rozjede kolo bilaterálních jednání na úrovni premiérů a bude s nimi diskutovat o jednotlivých možnostech. Finální dohody vzniknou až na jednání rady. To bude dlouhé. Výsledkem, aspoň jak si to Německo představuje a my proti tomu nic nemáme, bude jakási smlouva o smlouvě budoucí. Z Rady nemůže vypadnout žádné paragrafované znění smlouvy. Předpokládám, že summit stanoví přesné politické zadání, jak by nová smlouva měla vypadat. Co se nechá být, co se otevře k dojednávání a kam a jakým způsobem se to má dopracovat. 

 

A když se to povede?

Na podzim by měla následovat mezivládní konference za portugalského předsednictví. Tam se vše přepíše do paragrafů a odsouhlasí. Koncem letošního či počátkem dalšího roku se dokument podepíše a nanovo se rozběhne ratifikační proces. Každý stát se podle svých národních potřeb a zvyklostí rozhodne, zda je nutné referendum či nikoli. Na ratifikaci bude rok či rok a půl. Je tu vize, že vše bude hotovo do evropských voleb v roce 2009. Nám to vyhovuje, protože za českého předsednictví bychom se už nemuseli o smlouvu starat. 

 

Původně jste o žádném datu nemluvili a tvrdili, že není kam spěchat…

Kdyby nebyla vůbec žádná smlouva, tak se z toho nezblázníme. To jiní vytvářejí dojem, že ji potřebujeme. V Berlíně jsem řekl, že hysterickou rétoriku o tom, že jsme pod časovým tlakem, nemůžeme přijmout. A je zbytečné vytvářet dojem hrozící katastrofy – že když smlouva nebude, tak se EU zhroutí. Tak to není. Když ale začala řada členských států vytvářet pocit nedostatku času a naléhat začaly Evropská komise a Evropský parlament, protože by jim ústava zvedla pravomoci a kredit, tak jsme ochotni vyjít jim vstříc. 

 

Navzdory všem výhradám k euroústavě?

Ano. Bylo by dobré se konečně domluvit. Zbavili bychom se jednoho letitého evropského problému, třebaže se někomu může zdát, že jde o problém umělý a že by se Evropa měla zabývat něčím užitečnějším, než je sepisování nové smlouvy. To vše ale neznamená, že se původní návrh euroústavy přejmenuje, zabalí do nové obálky a všichni se budeme tvářit, že je to něco úplně jiného. To nejde. 

 

Co udělá česká vláda, když své požadavky neprosadí?

Existují limity, které překročit nemůžeme. I nizozemští a britští vyjednavači říkají, že dohoda buď bude, nebo ne. Neexistuje povinnost se dohodnout. V obsahových věcech uhnout nemůžeme. Hlasování kvalifikovanou většinou je pro nás klíčovou věcí, a tu musíme jedním či druhým způsobem vyřešit.