K tomu textu už se nevracejme

Z médií

Kancléřka v Praze. Euroústava opět na stole? 

S počátkem německého předsednictví EU se opět dostala do popředí pozornosti otázka tzv. evropské ústavy. Německo konstatovalo, že skončilo období „reflexe“ nad tímto dokumentem a nastalo období jeho „oživování“, kancléřka Merkelová se do věci vložila plnou vahou. To je velmi riskantní strategie. 

Pokus o nové nastartování může proces integrace spíše poškodit než mu pomoci. Zvlášť, pokud by se měl odehrávat ve znamení zvýšeného německého politického tlaku na „neposlušné“ sousedy. 

 

Éra pubertálního idealismu 

Česká republika a její politická reprezentace by k celému záměru německého předsednictví měla zaujmout racionální a sebevědomý postoj. Nejsme přece už „pouhými“ čekateli na členství jako v době přípravy euroústavy. 

Část českých politických a intelektuálních elit bohužel trpí něčím, co by se dalo označit jako syndrom „dobrého Evropana“: tedy snahou ukázat, že „umíme Evropu“ stejně dobře, či ještě lépe než všichni ostatní. Jde o jakousi novodobou obdobu národního mýtu ve stylu „zlaté české ručičky“ nebo „co Čech, to muzikant“. 

Tento syndrom se projevuje u euroústavy zejména nekritickým přejímáním veškeré „proústavní“ argumentace. Tuto poněkud pubertálně idealistickou etapu uvažování je však už třeba překonat a naučit se myslet prakticky, pragmaticky, v přesných kategoriích. 

Máme před sebou tři základní cesty. První, ryze teoretickou, je návrat k původnímu textu v kompletním znění. To není proveditelné beze změny stanoviska Francie a Nizozemska, což je nemyslitelné. 

Druhou cestou je vytvoření nějaké redukované verze stávající ústavy (třeba pod názvem Nice+ či minitreaty), což není nic jiného než z nouze ctnost, zanechávající po sobě hořkou pachuť právního triku. Ať máme k euroústavě jakékoli výhrady, jde přece jen o vnitřně soudržný text, jehož konzistence by se trháním na kusy zničila. Navíc by vznikla nová smlouva, nový právní stav, a tedy nová potřeba ratifikace od začátku. 

Třetí cesta je podle mého názoru nejlogičtější a nejtransparentnější: nevracet se k textu vůbec, ověřit si v praxi fungování rozšířené EU o 27 členech a za několik let se k jednáním o nové zjednodušené smlouvě (kterou dozajista potřebujeme) zase vrátit. 

 

Krize? A kde, prosím? 

Není přece pravda, že Evropská unie se kvůli neexistenci evropské ústavy nachází v krizi. Česká republika je členem EU dva a půl roku, funguje na základě současných pravidel a nikdo z nás žádnou krizi v rozhodování EU doposud nezaznamenal. 

Není ani pravda, že EU nebude bez ústavy schopna vystupovat jednotně v zahraniční politice. To nebude schopna ani s ústavou: natolik se liší v některých ohledech zahraničněpolitické priority například středo- a východoevropských zemí (na straně jedné) a Francie či Středomoří (na straně druhé). 

Pokud jsou zde příznaky krize, jsou způsobeny něčím úplně jiným. Jednak neochotou vlád členských zemí přistoupit k hlubokým ekonomickým a strukturálním reformám. A jednak neochotou evropských institucí přestat s nadprodukcí mnohdy zbytečné a nesmyslné regulující legislativy EU. Ani jedno, ani druhé však nemá s euroústavou žádnou souvislost.