Další hřebík do rakve „euroústavy“

Z médií

Bez větší publicity v českých médiích se odehrála událost, kterou lze bez nadsázky označit jako zatlučení dalšího hřebíku do rakve takzvané euroústavy. Německý Ústavní soud v Karlsruhe de facto zastavil ratifikaci této smlouvy i v Německu, které doposud bezpochyby patřilo k jejím největším zastáncům. 

Co se vlastně stalo? Když v roce 2005 schválil „euroústavu“ svým hlasováním Spolkový sněm, podal proti tomuto kroku vnitrostátní ústavní žalobu jeden z poslanců Spolkového sněmu, Peter Gauweiler. Domáhal se rozhodnutí Ústavního soudu, zda je „euroústava“ v souladu s německou ústavou. Argumentoval tím, že euroústava převádí příliš mnoho pravomocí z úrovně národní (německé) na úroveň evropskou, a to mimo jiné i v oblastech, v nichž to právě německá ústava neumožňuje. Na základě tohoto podání nemohl prezident Horst Kohler euroústavu podepsat až do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, a její ratifikační proces v Německu tak zůstal nedokončen. A nyní právě Ústavní soud oznámil, že nehodlá v předmětné věci rozhodnout do té doby, dokud nebude jasno, o jaký text euroústavy jde, protože původní verzi odmítla v referendu Francie a Nizozemsko. Tím dal soud vlastně najevo, že současný text euroústavy je pro něj vzhledem k okolnostem již irelevantní, a zařadil Německo do skupiny zemí, které euroústavu neratifikovaly. Autor ústavní žaloby poslanec Gauweiler toto rozhodnutí komentoval slovy, že „ústava s největší pravděpodobností zkrachovala i v Německu“. 

Sdělení soudu je nepochybnou porážkou velkokoaliční vlády Angely Merkelové, která chtěla z dokončení ratifikace euroústavy udělat jednu z priorit svého nadcházejícího předsednictví Evropské unie. Nyní však Německo těžko může propagovat ratifikaci dokumentu, který samo nebylo schopno ratifikovat. 

Tato situace je velkým zadostiučiněním pro všechny odpůrce euroústavy, kteří již po francouzském a holandském ne tvrdili, že proces její ratifikace skončil. Je v tom i veliká symbolika: dvě země, které nejvíce tlačily na přijetí ústavního dokumentu – Francie a Německo – se samy postaraly o jeho smetení ze stolu. 

Lze jen doufat, že teď nezvítězí nedůstojné triky a chytrácké snahy o vrácení euroústavy znovu do hry, ať už pod jiným názvem nebo po částech. Chce-li mít Unie opravdu jiný smluvní základ, než je ten stávající, zbývá jediná cesta: zapomenout na euroústavu, znovu sednout k jednacímu stolu a pokusit se dohodnout na zcela novém dokumentu, který by lépe odpovídal potřebám spolupráce evropských států a národů na prahu 21. století, než je federalistická a centralistická euroústava poplatná překonaným představám o evropské integraci.