Projev na shromáždění při 385. výročí popravy českých stavů

Stanoviska a projevy

Vážené dámy a pánové, vážení přítomní, vážení hosté,

především dovolte, abych poděkoval všem jednotlivcům i organizacím, které se starají o to, aby datum 21. červen 1621 nezůstalo zapomenuto. Je to zapotřebí proto, že události, historické okamžiky, dějinné zlomy bohužel také stárnou, utichají a vytrácejí se. Stárnou a utichají sice pomaleji než lidé, ale přece se tak děje. A pokud tomuto přirozenému procesu nebráníme vzpomínáním na ně a jejich oživováním, události k nám přestávají promlouvat, přestávají nás oslovovat, stávají se jen zaprášenou položkou v učebnicích dějepisu. To nesmíme připustit, pokud chceme rozumět vlastním dějinám, poučit se z nich a hlavně pokud chceme předávat jejich odkaz dál, příštím generacím.

V dějinách této země a tohoto národa to nejsou totiž jen slavné a světlé okamžiky, které stojí za to aby byly trvale připomínány. Naše dějiny jsou lemovány i mnoha milníky krvavými a ukrutnými, které předznamenaly jejich temná období. Poprava 27 pánů, rytířů a měšťanů, symbolů potlačeného českého stavovského protihabsburského povstání, je jedním z takových milníků.

Jistě můžeme a musíme vzpomínat především těchto 27 jednotlivých lidských osudů, 27 individualit, odlišných původů a zázemí, rozdílných motivů i různého osobnostního vkladu do tehdejších událostí, ale nepochybné a dokladované zmužilosti a statečnosti tváří v tvář krutosti císařské moci. Jejich oběť musíme umět ocenit alespoň tak, že se zde jednou za rok takto sejdeme. 

Je však také vždy zapotřebí si vždy uvědomit širší historický kontext, přesahující těchto 27 lidských osudů, které se uvnitř něho tyčí jako krvavý vykřičník. Je to kontext nelehkého boje za postupné vytváření české státní ideje a formování české národní identity, v němž stavovské povstání a jeho porážka mají své nepominutelné místo. Při hodnocení stavovského povstání lze poukázat na jeho nejrůznější slabiny. Lze poukázat na rozpor mezi odhodláním vůdců a pasivitou mnohých ostatních. Na chabou odezvu ve zbytku protestantské Evropy. Na malou vyhraněnost programu, cesty i cíle. Přesto však šlo o logickou součást české národní tradice, zejména tradice reformační, o které říká T. G. Masaryk ve své knize „Světová revoluce“ : Reformace upevnila naši národnost způsobem nebývalým…reformace všude a stejně u nás posílila národní jazyk a literaturu…reformace, usilujíc o nápravu mravnosti, dala páteř našemu národnímu charakteru… Už za Masaryka, za první republiky a tím spíše dnes se vedly a vedou polemiky o tom, co znamenala porážka stavovského povstání a doba pobělohorská pro české země. Předpokládám, že pro všechny, kteří se tady každoročně scházejí – včetně mě – jsou odpovědi jasné. Jen připomeňme, co toto období znamenalo : do té doby největší majetkový přesun v dějinách, proběhlý v několika konfiskačních vlnách. Do té doby největší masovou emigraci duchovní elity národa (odliv mozků). Ekonomickou a lidskou devastaci země v následném válečném konfliktu. Jak trefně poznamenal jeden český historik : “ Z poměrně vyspělého národa učinila pobělohorská rekatolizace národ zdeptaný. Společnost, která možná jen o vlas nestihla nizozemský, tedy kapitalistický typ vývoje, byla na půldruhého století vržena zpět do feudalismu. Z velkých dějin se staly dějiny malé.“ 

Dámy a pánové,i naše moderní, nedávné dějiny poznaly už poněkolikáté údobí ekonomické, majetkové, kulturní a duchovní devastace. Dnes vše nasvědčuje tomu, že alespoň na evropském kontinentě jsme dosáhli takového uspořádání, které zabraňuje tomu, aby se podobné věci a podobný vývoj ještě někdy opakovaly. Neznamená to nicméně, že bychom ve světle našich historických zkušeností nemohli a nesměli říkat své k tomu, kam a jak směřuje dnešní evropské uspořádání. Vzájemná obchodní a ekonomická provázanost evropských států a národů, jejich spolupráce všude tam, kde je to možné, volný pohyb osob, zboží, služeb a peněz – to jsou věci blahodárné, které podporují dobré partnerství, soužití a sousedství. Ale pokusy o zažehlení odlišných národních tradic do jedné ekonomické, právní, politické a kulturní šablony bez ohledu na různosti jejich vývoje – to je cesta špatná, která může v Evropě naopak staré démony nesnášenlivosti probudit. 

Stejně tak je to s dějinami. Neexistují jedny univerzální, pro všechny platné evropské dějiny. Existují jen dějiny jednotlivých evropských národů. Ponechme si tedy své dějiny, svůj – ne cizí – výklad těchto dějin. Dnes je k tomu , abychom si to všechno znovu uvědomili, jedna z nejvhodnějších příležitostí. Těším se na shledanou s vámi všemi zase za rok.