První superstar třetího světa

Z médií

marley_b.jpgPrávě před čtvrt stoletím, 11. května 1981, zemřel na rakovinu legendární jamajský hudebník Bob Marley. Bylo mu tehdy pouhých 36 let. Jen díky němu dnes každý ví – a ten, kdo se o moderní hudbu nezajímá, alespoň tuší – co to je a jak zní reggae. Marleyho profesionální hudební dráha začala na Jamajce v 60. letech, v jejich polovině už tam byl známým interpretem, ale ve světě o něm ještě nevěděl nikdo. První zlom přišel koncem 60. let, kdy Marley, ve spolupráci s další jamajskou legendou, producentem Lee „Scratch“ Perrym, spoludefinoval nový styl „reggae“. Houpavý offbeatový rytmus, vycházející z již dříve existujících jamajských hudebních forem „ska“ a „rock steady“, důrazná basová linka, expresivní soulový zpěv, tajuplně exotická atmosféra – to všechno dohromady mělo téměř hypnotický účinek. Další zlom přišel v roce 1972, když Marley a jeho skupina The Wailers opustili lokální nahrávací firmy a podepsali smlouvu s mezinárodní společností Island Records, u které pak vydali řadu desek. To je postupně katapultovalo na světovou scénu a do hitparád. Od vydání alba „Natty Dread“ v roce 1974 lze Marleyho už počítat mezi skutečné hvězdy. Jeho sláva kulminovala v 2. polovině 70. let, na konci této dekády snad nebylo větší koncertní senzace. Často se v této souvislosti připomíná jeho poslední evropské turné v roce 1980, kdy jen na koncert v Miláně přišlo 100 000 lidí. Nejde však jen o to, že Marley celosvětově zpopularizoval a rozšířil hudbu, pocházející z jedné z nejchudších a nejmenších zemí světa. Jeho tvorbu nelze vnímat bez zohlednění některých filozofických a politických souvislostí, v nichž vznikla. 

Především – Bob Marley patřil k sektě rastafariánů, která se na Jamajce postupně konstituovala od 30. let minulého století. Dnešní nekonformní mládež na celém světě, pyšnící se účesem, zvaným „dreadlocky“ neboli „dready“ (dlouhé pletence vlasů, zacuchané do nerozčesatelných chumáčů) možná zhusta ani neví, že jde o jeden z vnějších znaků tohoto náboženství, mezi něž dále patří téměř stoprocentní vegetariánství nebo posvátné, leč vydatné kouření marihuany (ganja). Rastafariánské učení je směsicí části egyptských kultů (např. slunečního boha Ra) a některých domorodých afrických či karibských rituálů, ale zejména mnoha prvků judaismu, starozákonního a ortodoxního křesťanství. Tam hledají rastafariáni odkaz na dlouhé vlasy či marihuanu (která prý rostla na hrobě krále Šalamouna, a proto je považována za plodinu moudrosti), symbolem veškerého zla je pro ně „Babylon“, jejich bohem a nejvyšším vládcem je „Jah“ (zkráceně Jahve). Další vliv na formování rastafarianismu měli černošští aktivisté a kazatelé panafrikanismu, zejména Marcus Garvey (1887-1940), kteří hlásali návrat potomků odvlečených otroků zpět do Afriky a sjednocení celého afrického kontinentu pod vládou jediného panovníka. Zvláštní význam mělo na Jamajce etiopské ortodoxní křesťanství, což se odrazilo ve skutečnosti, že za ztělesnění tohoto panafrického vládce a „Jah“ v jedné osobě byl považován amharský šlechtic Ras (titul) Tafari Makonnen (1893-1975), světu ovšem známý pod jménem Haile Selassie. Tento údajný potomek rodové linie krále Šalamouna a královny ze Sáby byl v roce 1930 korunován na etiopského císaře a stal se významnou, byť v mnoha ohledech rozporuplnou postavou africké politiky 20. století. Podle jeho původního jména se pak pojmenovalo celé „rastafari“ hnutí. Právě dojem z císařovy jediné (!) návštěvy na Jamajce v roce 1966 prý přivedl mladého Marleyho do jejich řad. Texty jeho reggae písní jsou rastafariánskou mystikou doslova prošpikovány. Stačí si poslechnout album „Rastaman Vibration“ či „Kaya“, skladby jako „So Jah Seh“, „Buffalo Soldier“ nebo „Exodus“ a máme před sebou rastafariánskou filozofii v kostce.

Kromě toho – na Marleyho rodné Jamajce vládl po celá 70. léta silně levicový režim premiéra Michaela Manleyho. Tento obdivovatel Lenina viděl vzor pro svou zemi v Castrově Kubě a usiloval o užší propojení tzv. nezúčastněných zemí se SSSR v boji proti „imperialismu“. To bylo nepříliš vzdáleno panafrickým vizím rastafariánů, které generovaly jejich podporu „národně osvobozeneckému“ boji v Africe. Sám Marley sympatizoval s těmito (v zásadě marxisticky orientovanými hnutími) v Angole, Mosambiku a především v Zimbabwe, které dokonce osobně navštívil. Nejvíce poznačena jsou tím jeho dvě poslední alba „Survival“ (kde najdeme písničky s tak explicitními názvy jako „Africa Unite“ či „Zimbabwe“) nebo „Uprising“ (kde dostatečně explicitním je už sám název). Na druhé straně dokázal přivést v roce 1976 při svém „One Love Peace Concert“na jedno pódium jak levicového premiéra, tak jeho prozápadně a proamericky orientovaného oponenta Edwarda Seagu, aby demonstroval jednotu země. V té době byl totiž politický boj na Jamajce poznačen mimořádným násilím a válkou nejrůznějších gangů. Marleymu se však jeho politické angažmá vymstilo, protože krátce nato byl vážně postřelen a Jamajku proto raději na dva roky opustil. V roce 1979 pak volby skutečně vyhrál Edward Seaga, který změnil politický kurs země, přerušil styky s Kubou, později i podpořil americkou vojenskou operaci na Grenadě. Paradoxně to byl právě Seaga, kdo vyznamenal Marleyho ještě před jeho smrtí nejvyšším státním vyznamenáním „Order of Merit“.

Utopičnost panafrických ideálů jistě může být pro leckoho zdrojem většího či menšího pobavení. Také politický kontext toho všeho, měřen našimi zkušenostmi, určitě vyvolá nesouhlasná vrtění hlavou a reminiscence na mnohdy popletenou „angažovanost“ některých západních umělců. Ale to by nebylo spravedlivé. Jedinečnost a zároveň jednota Marleyho hudby i životního stylu je natolik výjimečná, že stojí naprosto mimo běžné životopisy popových hvězd – i když pokud by dnes žil, vedl by pravděpodobně Marley někde po boku Bono Voxe kampaň za zrušení dluhů rozvojovým zemím. Marleyho magické a uhrančivé reggae ale dobylo svět a mimo mnohdy prvoplánového rastafariánství či naivně znějících politických narážek v něm najdeme také spoustu osobních vyznání, hořkosladkých milostných příběhů nebo minidramat z nelehké každodenní existence na jeho rodné Jamajce. Zkrátka, Boba Marleyho, „první superstar třetího světa“, stojí za to si připomenout.