Vzpomínka na Armény

Z médií

Minulý týden to bylo tři čtvrtě roku, co německý Spolkový sněm schválil usnesení „Vzpomínka a připomínka vyhánění a masakr Arménů v roce 1915“. Němečtí politici tím nejen oživili tehdejší tragický osud Arménů v Anatolii, ale nepřímo z něj vyvodili politické dopady pro přítomnost a budoucnost a pro vztah Turecka a EU. To je ovšem mimořádně nešťastné. Jednak moderní kemalovský stát, jehož je dnešní Turecko dědicem, vznikl až léta poté, a je proto sporné jej propojovat s tragédií, která se odehrála za osmanské říše. A za druhé – vytrhávání historických událostí z dobového kontextu a jejich přesazování do kontextu současného je pro dějiny zhoubnou kúrou. 

V ČR o tom něco víme – právě to nás přece tolik dráždí na německém přístupu k poválečnému odsunu sudetských Němců. Německo sice může mít pocit, že se z historického hlediska má osudem Arménů v Turecku zabývat, vždyť Německá říše a osmanská říše byly v první světové válce spojenci. V osmanské armádě působilo kromě řady poradců a instruktorů přes 800 německých důstojníků a na 12 tisíc německých vojáků. Německý generál Schellendorf byl v letech 1914 – 1917 dokonce šéfem generálního štábu osmanské armády. Zřejmě proto vyslovil Spolkový sněm ve zmíněném usnesení politování nad „neslavnou rolí Německé říše, která se navzdory četným informacím o organizovaném vyhánění a likvidaci Arménů ani nepokusila hrůzy zastavit“. 

Tento německý „historismus“ však nemůže být důvodem k tomu, aby se s devadesát let starými událostmi hrálo jako s figurkou na dnešní politické šachovnici. Je tedy celkem pochopitelné, že text usnesení vyvolal hned po svém schválení rozhořčenou oficiální reakci Turecka. Ministr zahraničí Gül jej kritizoval jako „nezodpovědný, zraňující a budící ohromení“. A jak se dalo očekávat, usnesení poskytlo politickou munici hlavně radikálním skupinám. V sobotu 18. března proti němu v Berlíně demonstrovalo hnutí Talata Paši, pojmenované po osmanském ministru vnitra, který byl po svém útěku z Turecka odsouzen v roce 1919 v Istanbulu k smrti a o dva roky později zavražděn v Berlíně arménským emigrantem. 

Zmíněná demonstrace je pozoruhodná ještě z jiného důvodu: vrchní správní soud v Berlíně nařídil, že se během demonstrace na transparentech ani při projevech nesmí popírat „genocida“ (míněno Arménů). Zákaz popírání genocidy se však používal výhradně v souvislosti s událostmi druhé světové války a holocaustem. Je tedy otázkou, zda soudní rozšíření tohoto zákazu i na události nesouvisející s druhou světovou válkou není určitou relativizací holocaustu. To by bylo znepokojující.