ODS své místo v Evropě najde

Z médií

Článek Davida Klimeše (HN 15. 2.) je poměrně zábavným popisem Evropského parlamentu. Autor například vidí jednotlivé frakce v EP jako „molochy“, u nichž si nikdo není jist, co je vlastně drží pohromadě. A při pohledu na výsledky některých hlasování EP se takové charakteristice nelze divit. Jak třeba dopadla minulý týden v EP klíčová „Bolkesteinova“ směrnice o liberalizaci služeb? Část největší „pravicové“ frakce EPP-ED (především ze „starých“ členských zemí unie) spolu se socialisty přispěla ke vzniku značně okleštěné verze této směrnice, jež je na hony vzdálena jednomu z cílů evropské integrace – volnému pohybu služeb. To vyvolalo velkou nevraživost pravicových poslanců z nových členských zemí (včetně ODS). 

Pod povrchem zdánlivě jednotné frakce EPP-ED se totiž rýsují minimálně dva politické přístupy. Na jedné straně zpravidla „tvrdé jádro“ EU – křesťanští demokraté z Německa, Rakouska a Beneluxu, doplnění francouzskými gaullisty. Tito zastánci evropského federalismu obvykle hledají řešení v kompromisech se socialisty. Na straně druhé jsou nové členské země, Skandinávie, britští konzervativci, kteří upřednostňují spíše praktický a ekonomický přístup k EU.

Zakrývat tento rozpor je sice možné, ale neúčelné. Dnes sílí hlasy pravicových politiků, odmítajících euroústavu a prosazujících jiné uspořádání EU – stačí připomenout slova polského a českého prezidenta, která zazněla před pár dny v Praze. Také nový lídr britské Konzervativní strany David Cameron by mohl dát evropské pravici čerstvý impuls. Jím avizovanému odchodu konzervativců z dosavadního spojení s EPP se autor článku také věnoval. Předáci EPP na tuto možnost zatím reagují s nečekanou, ač pochopitelnou popudlivostí. Konzervativní alternativa vůči eurofederalismu by totiž za určitých okolností mohla ohrozit po léta pečlivě budovanou dominanci EPP na evropské pravici. 

ODS je považována za nejpřirozenějšího spojence britských konzervativců, musí se tedy touto, byť zatím teoretickou situací také zabývat. Na tomto pozadí D. Klimeš líčí údajnou třenici mezi mnou (který plánuje ze svazku s EPP odejít) a M. Topolánkem (který to prý nechce). Jakkoliv chápu, že jde o mediálně vděčné téma, žádná taková roztržka se nekoná.

Byl to právě předseda ODS, kdo podepsal s britskými konzervativci a dnešní polskou vládní stranou Právo a spravedlnost již před třemi lety tzv. pražskou deklaraci, která se poprvé pokusila vymezit půdorys možného nového uskupení. I dnes před námi stojí stejné otázky: napomoci vytváření budoucího politického mainstreamu Evropy, který bude nepochybně antifederalistický? Ukotvit v ČR jinou pravicovou tradici, než je kontinentální křesťanská demokracie? Nebo naopak s touto tradiční středoevropskou, Německem a Rakouskem spoludefinovanou politikou splynout? Až nazraje čas, ODS najde odpovědi, které budou v souladu s jejími principy, a najde je jako jednotná strana.