Miloslav Bednář: Extremismus jako politologie

Z médií

Následující článek doc. Bednáře se pokouší o kritické zhodnocení zahraničně-politické doktríny komentátora Bohumila Doležala. Ten jak známo, často publikuje v MFD a v poslední době i na stránkách Neviditelného psa, často komentuje v ČT. Ve sdělovacích prostředcích vystupuje jako objektivní politolog „hlavního proudu“. Jeho analýzy domácí scény nepostrádají trefnost a vtip, avšak jeho zahraničně-politická stanoviska jsou mírně řečeno problematická. Na dokreslení jeden výrok z jeho posledního komentáře k šílené provokaci íránského prezidenta Ahmadínedžáda, který vyzval v odsunu Izraelců do Evropy: Doležal napsal, že je povzbudivé, že si USA a Velká Británie tentokrát nevymínily, že odsun bude probíhat spořádaně a lidsky. Narážel tím samozřejmě na poválečný odsun sudetských Němců, svou letitou obsesi. Možná si myslel, že je to vtipné. Ale naznačovat paralelu mezi islámským fanatismem a vůlí demokratických vítězů II. světové války stejně jako mezi národem, který byl obětí holocaustu a národem, který holocaust umožnil – to je nevkusné a pobuřující.

Je tedy zřejmé, že právě Doležalovy názory potřebují kritickou oponenturu jako sůl. Bednářův článek však čekal na uveřejnění v MFD marně několik měsíců. Jistě jen škarohlíd by za tím hledal fakt, že šéfredaktor MFD Pavel Šafr je Doležalovým politickým souputníkem ze začátku 90. let a dob Liberálně-demokratické strany. I editoři Neviditelného psa odmítli článek uveřejnit s odůvodněním, že polemizuje s tvrzeními, která byla publikována v jiném médiu (což není zcela pravda – článek se odvolává i na Doležalovy výroky, uveřejněné v jeho komentářích v NP). Zdá se tedy, že Doležal patří mezi nekritizovatelné, alespoň na stránkách médií, v nichž publikuje. 

Když jsem v žertu písemně požádal Doležala, aby se za publikování Bednáře v MFD přimluvil, poslal mi tento příznivec svobody slova pozoruhodnou odpověď, z níž cituji: „…pokud jde o článek pana Bednáře, mne ani nenapadne se takhle angažovat, protože podle mého názoru jeho umanuté texty do solidních novin nepatří.“ Proto zasílám Bednářův text do Virtually, jehož čtenáři jistě rádi posoudí, zda jde opravdu o dílko umanuté, nebo naopak o docela přesnou charakteristiku umanutosti někoho jiného.

Jan Zahradil

 

 

Miloslav Bednář: Extremismus jako politologie

Je přirozené a normální, když média publikují stanoviska politologů jako odborníků na politiku. Problém je, vydává-li se za odborníka agitátor extrémního směru a přízviskem „politolog“ předstírá, že krajní zaujatost je totéž co věcný rozbor.

Při komentování česko-německých vztahů a německé politiky je takovým případem Bohumil Doležal. Lze sotva popřít, že se jeho v MfD opakovaně publikovaná stanoviska převážně kryjí s politickými postoji sudetoněmeckého landsmanšaftu, tedy s požadavkem na Českou republiku, aby odvolala poválečné československé denacifikační zákony, jež znemožňovaly třetí opakování německé válečné agrese proti demokratické Evropě, a tak nezměrné ztráty lidských životů. 

Na území Československé republiky proto tyto zákony právně umožnily uplatnění dvou spojeneckých poválečných mezinárodně-právních rozhodnutí: odsunout většinu převážně německých občanů Hitlerovy Třetí říše z Československa do Německa a zčásti i pařížského rozhodnutí spojenců o německých válečných reparacích. Opravu postupimského rozhodnutí o transferu žádají nacisticky ovlivněné německé svazy vysídlenců a jejich extremističtí názoroví zastánci, např. pan Doležal. Proti revizi morálně založeného mezinárodně-právního rozhodnutí spojeneckých velmocí o poválečném transferu se staví jak Česká republika a Polsko, tak USA, Velká Británie a Rusko jako signatáři Postupimské dohody z r. 1945. 

Pan Doležal svou i na německé politické poměry extremistickou (poslední dobou jsou ve srovnání s B. Doležalem dokonce i výroky dosud militantně vystupujícího bavorského předsedy CSU a bavorské vlády E. Stoibera zřetelně umírněnější) politickou agitaci pilně rozvíjí. Jeho úhlavním nepřítelem je nejen mezinárodně-právní stanovisko České republiky, nýbrž právě tak spojeneckých velmocí z druhé světové války. Jinak řečeno, Bohumil Doležal je vášnivým zastáncem extrémní podoby současného německého nacionalismu. V MfD 12. 9. v krajně nacionalistickém německém duchu prohlašuje, že „středoevropské postkomunistické státy.provozují za tiché tolerance západních vítězů války vůči Německu politiku z pozice síly.“ Nemravní demokratičtí vítězové nad Německem si dokonce, jak se Doležal rozhořčuje ve svém internetovém deníčku 27. 8, zaujatě dovolují neuznávat jemu a neohenleinovsky laděnému sudetoněmeckému landsmanšaftu „stále jasnější podstatu ohavného hříchu české politiky z let 1945-46“, tedy Spojenci rozhodnutý a Československem provedený odsun příslušníků Třetí říše do Německa. Morálce odporující tvory, jež se svaté pravdě německých nacionalistů a jejich rámusivé české klaky opovážlivě nepodřizují, letos Doležal novátorsky proklíná dokonce jako zastánce „nacionalismu polofašistického střihu.“

Politolog Doležal se ale zároveň děsí současného, středoevropské země ohrožujícího strategického německého sbližování s Ruskem, aniž by si vůbec připustil, že k této tradiční velmocenské a nacionalistické snaze Německa patří jako postranní neoficiální proud i jím samotným podporované oslabování států mezi Německem a Ruskem zpochybňováním oprávněnosti poválečných spojeneckých rozhodnutí o transferu. V německé ani v unijní zahraniční politice se pan Doležal příliš nevyzná. O tom svědčí jeho naivní víra v Evropskou unii, jež je prý „jedinou účinnou obranou proti možným excesům německé emancipace.“ Snad by se i údajný politolog mohl seznámit se strategickou koncepcí spolupráce EU a Ruska, přijatou za mohutné německé iniciativy a podpory na summitu EU v Kolíně nad Rýnem v červnu r.1996, aby zjistil, že dnešní strategické partnerství Německa s Ruskem je vzorně unijní, až praští a Polákům s Doležalem z toho běhá mráz po zádech.