Ztuhlé jádro unie je k ničemu

Z médií

Vousatý předlistopadový vtip vypráví o komunistickém funkcionáři (jméno dosaď dle libosti), s nímž se na mezi zastavil porouchaný vlak. Na otázku co dělat nařídil dotyčný zatáhnout záclonky u okének a předstírat, že vlak pokračuje v jízdě. Po neúspěšném summitu se mnozí činovníci Evropského parlamentu chovali velmi podobně. 

Krach euroústavy ani nedohoda nad finančním rámcem EU je nedovedly k sebereflexi. Místo toho soustředili svůj hněv na Tonyho Blaira, jediného politika, který alespoň částečně dokázal současné neduhy Evropské unie nahlas pojmenovat. Dokázali tím, že údajná krize evropské integrace je ve skutečnosti jen jejich soukromou krizí a krizí jejich představ o unii jako projektu. 

Člověk nemusí být mistrem politických kalkulací, aby si dokázal spočítat, že přes veškeré optimistické řeči je euroústava vyřízena. Ano, zřejmě ještě několik let budeme zažívat pokusy o její resuscitaci, o různé právní triky, o její ořezání a uvedení v život aspoň některých částí.

Pravda je však taková, že ve své stávající podobě už nemůže vstoupit v platnost a kromě dvou zamítnutí se stále rozšiřuje okruh zemí, které šalamounsky uložily její ratifikaci k (věčnému?) spánku. K nim se připojí i Česko – pokud ne před parlamentními volbami, pak zcela nepochybně po nich.

Evropská unie potřebuje novou, pružnější a funkčnější architekturu, než jakou nabízelo ústavní uspořádání, inspirované spíše strnulostí nadnárodních říší 19. století než dynamismem 21. století. Příprava takové architektury – a tedy i nové smlouvy – však zřejmě čeká až na novou generaci politiků, kteří vystřídají ty, kdož s euroústavou příliš pevně spojili svou politickou existenci a dnes již neumějí překročit svůj stín.

Nedohodou nad finančním rámcem Evropské unie na léta 2007 – 13 se také nenechme znervóznit. Jistě, čeští socialisté, věrni své ideové podstatě, slibovali před minulými volbami i evropským referendem blahobyt za evropské peníze. Blouznili o tom, že k nám z Evropské unie připlyne až 3,6 procenta našeho HDP, tedy nějakých 100 miliard Kč (!) ročně. Teď straší tím, že příděl peněz z Evropské unie je ohrožen.

To je samozřejmě silně nadsazené. Především zmíněná suma je pouze teoretická, ve skutečnosti na ni zdaleka nedosáhneme (vždyť by to představovalo asi osm procent z částky, určené pro všech 25 členských zemí). Hlavně by ale ke konzumaci celé této sumy bylo třeba přihodit další desítky miliard korun ze státního rozpočtu na spolufinancování projektů. Kde by je chtěla vláda vzít?

Chtěla by snad dále prohlubovat rozpočtové deficity, a tím nás mimo jiné vzdalovat od možnosti přechodu na euro? Na údajném penězovodu z Bruselu nemůže žádná zodpovědná vláda zakládat prosperitu země. Vláda by se měla raději pokusit definovat zatím neexistující českou pozici ve vztahu k budoucnosti EU. 

Všechno, co jsme doposud slýchali, byly naučené fráze, které si česká diplomacie během posledních let osvojila – včetně tvrdošíjného lpění na špatných schématech evropské integrace. Nemusíme být za každou cenu součástí „tvrdého“ německo-francouzského jádra.

Opak je pravdou: být v tomto jádru znamená nechat se zatáhnout do skanzenu nákladného evropského sociálního státu, neudržitelné společné zemědělské politiky, nereformovaného rozpočtového rámce, zvyšování daní pod záminkou jejich „harmonizace“.

My se naopak potřebujeme zařadit do reformního proudu. Měli bychom aktivně usilovat o to, aby východiskem ze stávající bezradnosti byla pružná, deregulovaná, vícerychlostní integrace, vytvářející více evropských „jader“. 

V tom je naše šance, jak se stát součástí „nové“ Evropy jako dalšího centra hospodářského růstu uvnitř unie.